Můj syn je na spektru autismu. Když bychom koukli do jeho lékařských zpráv, tak diagnóz má požehnaně a spojit je můžeme do rovnice, jejímž výsledkem je afekt. Zažíval ho velice často, i několikrát denně.
Používám minulý čas, protože nyní je to jiné. Lepší. Dá se říct, že „normální“.
Afekty byly dennodenní. Často vznikaly nečekaně, kdy spouštěčem se zdály nepochopitelné věci jako škrtící tričko obléknuté obráceně nebo zaseklé otvírání jogurtu. Vybrušovala jsem svoje skoro až věštecké schopnosti odhadnout, co by mohlo být příčinou a bravurně jsem je odstraňovala z cesty.
Svoji pozornost jsem upírala na naději, kterou jsem viděla v synově dovednosti mít afekty pod kontrolou. Snažila jsem se ho naučit rozpoznat, kdy se "sopka emocí chystá k vyvržení svého obsahu", podle přirovnání, které jsme si přinesli z jednoho nácviku sociálních dovedností.
Moje snaha naučit Marka zvládat lépe jeho afekty měla obrovský dopad a to na mě samotnou. Pod přísnou kontrolu jsem dostávala emoce svoje.
Jako bych okolo sebe vystavěla vnitřní zeď, aby ani jediná emoce nemohla vykouknout. Jak jsem získávala lepší schopnosti kontrolovat svoje emoce, tak ve mně vznikalo prázdno. Byl to několika letý pozvolný proces, jehož výsledkem byla deprese. Život mi předkládal další jízdenky, které mě vedly k ještě většímu skrývání emocí, byly totiž převážně ty negativní.
Světélko v tunelu se objevilo na kurzu Nenásilné komunikace a v nácviku autenticity.
Jako první se objevil vztek, dokázala jsem se rozpálit jako nikdy předtím (třeba takhle Okénko do nenásilné komunikace: Jak to nemá vypadat) No, nechci zdržovat. Vyprávím to proto, že promítnutí autenticity do svého života zachránilo mně, ale zásadně ovlivnilo i moje děti.
Učila jsem se svoje emoce znovu cítit. Sbírala jsem odvahu je pojmenovat a svým dětem ukázat.
Zafungovalo učení se nápodobou a moje děti mi začaly pomalu také sdělovat, co cítí. Podporovala jsem je a společně jsme si o tom povídali.
Dneska můj syn, ačkoli je autista, tak zvládne rozpoznat svoje aktuální rozpoložení a dozvídám se „Už toho mám dost a potřebuji si zalézt do klidu.“ nebo „Jsem z toho hrozně nervózní, pořád se nemůžu pustit té myšlenky. Prosím, pomůžeš mi pochopit, proč to tak mám?“ Umí vnímat svoje emoce a také jim rozumět. Dokáže je zachytit v dostatečné jemnosti, aby se stihl včas zastavit a pokusit se pochopit, co cítí.
. . . Prvním krokem naučit mého syna zvládat svoje emoce bylo, že já sama sobě jsem dovolila být autentická.
