Chtěla bych mít chvilku pro sebe
vyhrkne žena sedící naproti mně. Je jí tak 45 let, žije sama s dospívajícím synem s Aspergerovým syndromem a mladší dcerou. Po krátkém úvodu k organizaci našeho setkání vypráví:
Já už prostě nemůžu. Jsem unavená. Mám kluka pořád za zadkem. Nenechá mě chvilku v klidu. Pořád chce, abych byla s ním a furt na mě mluví. Nechává za sebou všude bordel. Pořád něco chce a vyžaduje. Chodím okolo něj pomalu po špičkách a stejně jsou jeho afekty na denním pořádku. Já vím, že to prostě musím vydržet, ale chtěla bych mít aspoň chvilku pro sebe. Mluví potichu, jako by se za svojí situaci styděla. Začínám se ptát:
- Jak vypadá taková chvilka pro tebe?
Jsem na lehátku na písečné pláži. Popíjím koktejl a koukám na moře. Na obzoru poletují rackové a v dálce vidím plachetnici. Je mi krásně teplo.
- A můžeš být ještě někde jinde při chvilce pro sebe?
Chce se mi zůstat na pláži, ale asi by se mi líbilo být na zahradě. Nebo možná bych mohla být na kanapi. Jo, na kanapi zabalená v dece.
- A co děláš na kanapi zabalená v dece?
Nic. Jenom koukám z okna. Mohla bych si i číst knížku.
- Když si takovouhle situaci představíš, jak se v ní cítíš?
Jsem v klidu. Nikdo na mě nemluví. Jako by se ten frmol okolo zastavit a já jenom prostě jsem.
- Jak by měla být dlouhá taková chvilka?
Mně by stačilo 30 minut. Hodina by bylo lepší, ale půl hodina mi stačí. Za tu bych byla vděčná.
- Dobře. Jak by se dalo zařídit, abys měla možnost si na půl hodiny sednou s knížkou na kanape?
Nijak. Celý den lítám jako hadr na holi. Práce. Vařím. Uklízím. Sotva přijdu domů, tak za mnou kluk přiběhne a spustí, co se mu všechno ve škole událo a co ho naštvalo. Ani se pomalu nestihnu převléknout. A mele a mele celý večer. Mám toho za celý den v práci od zákazníků dost a on na mě spustí sotva se objevím ve dveřích. Navíc nechává hned za dveřma svoje oblečení. Vždycky tam je toho hromada, na tom naházený papírový kapesníky. Pomalu ani nemůžu jít dovnitř.
- Aha, binec hned za dveřma. Dá se s tímhle něco udělat?
Jo, aby to uklidil. Ale na to on kašle.
- A můžeš sama pro sebe něco udělat, aby příchod domů byl víc v klidu?
Jako já? To teda nevím, možná nechodit vůbec domů . . . No, možná bych mohla poslat předem zprávu, že už jedu domu, ať to oblečení uklidí.
- Takže SMS. Jak dlouho před tvým příjezdem bys měla zprávu poslat?
No, moc dlouho ne. Jak to nepůjde udělat hned, tak mu to z hlavy vypadne. Hm a nebo si to nepřečte. To snad, abych mu raději zavolala. No, jenže to spustí svůj splav do telefonu. Já nevím.
- Dá se někdy ten jeho splav slov vydržet?
Dá, když se tak jako připravím . . . Aha, to bych se mohla pokaždé, než přijdu domů připravit na to, že se na mě vrhne. Dát si chvilku ještě v autě. Tam se na to připravit. Jo, to by mohlo fungovat.
. . . .
Možná takto by vypadal ve zkratce můj rozhovor s koučem, kdybych k němu před pár lety přišla.
Nestalo se tak, protože kouč pro mě byl někdo, kdo se stará o sportovce anebo si ho najímají manažeři velkých firem ke zvýšení výkonu jejich zaměstnanců. Vůbec mě nenapadlo, že by mi koučování mohlo pomáhat i s mým obyčejným, každodenním životem.
Úkolů bylo tolik, že jsem se nedokázala vůbec zastavit a zamyslet se. Jela jsem jako křeček v kolečku. Že bych mohla s někým probrat můj příchod z práce, mi připadalo malicherné a co hůř, ani já sama jsem tomu pozornost nevěnovala.
Přitom se mi tolik ulevilo, když jsem dokázala pojmenovat svoji potřebu klidného příchodu domů a synovi ji předložit.
Sice ne vždy dokázal dodržet, ale věděl a mohla jsem se mu s prosbou připomenout.
Na sobě si ověřuji, že najít úzká místa v režimu dne je základem pro spokojený život.
Začínáme drobnými krůčky, které postupně vedou k posunu a zlepšení. Jako na příkladu, kdy jsem se před příchodem domů vyklidnila a mentálně připravila na záplavu informací od syna.
Málo našich proseb je realizovatelných na lusknutí prstem. Většinou se jedná o dlouhodobou práci především na sobě.
Kudy začít, to první pomyslné „zakousnutí do tématu“, bývá právě to nejtěžší. Pak se hodí mít podporu průvodce, který dohlédne, abychom se ve svých myšlenkách stále netočili v kruhu, ale naopak posouvali k nějakému plánu, který si sami určíme jako dosažitelný a realizovatelný.
