"Jsou to jenom dva balíky vody. To přece není nic těžkého. To mi děláš schválně?"
Abyste rozuměli, můj syn chce pít výhradně balenou vodu. Zásobovače mu odmítám dělat, a tak chodí nakupovat s tátou. V sobotu nakoupili. Část jsem umístila do sklepa a část si měl syn odnést k sobě do pokoje. Někdy. No, v sobotu to nebylo a nebylo to ani v průběhu neděle. I v neděli večer balíky stály stejně vyrovnané uprostřed chodby. Brzo ráno měli přijít řemeslníci a do inkriminovaného prostoru si dávají nářadí.
Večer mi šel syn popřát dobrou noc, tak jsem na něj zatlačila, že uklizení balíků je už nezbytné. Nepřipomínala jsem se mu v průběhu dne, a tak jsem vnímala určitý díl zodpovědnosti, proto jsem s odnošením části pomohla. Chtěla jsem ale, aby se zapojil, takže 2 balíky na něj čekaly. Jedna cesta po schodech. Nic hrozného. Prošel kolem s notebookem a konstatováním "Až ráno. Teď nemůžu. Jsem spací".
Po této větě mi hlavou proletělo:
- Už tisíckrát jsem za něj něco udělala. Jak to bude vypadat v budoucnu?
- Řemeslníci přijdou brzo ráno a nebudou mít prostor pro svoje nářadí. Je nutné vyřešit hned.
- Vůbec mi s ničím nepomůže. Nikdy mi nevyhoví.
- Všechno musí udělat já. Je to furt stejný.
... a změnila jsem se v saň. Popadla mě zlost a s pro mě nečekanou energií jsem balíky rozkopala. Obal se samozřejmě protrhl, a tak se jednotlivé lahve rozkutálely. Zuřivě jsem je vykopala do verandy, kde některé z nich přistály do odloženého nářadí řemeslníků a mezi pytle s materiálem. Hlavou mi proletělo konstruktivní "To tu takhle nemůžu nechat", ale svoji zlost jsem pořád nedokázala dostat pod kontrolu. Pokračovala jsem v defenestraci lahví a vyházela jsem je na zahrádku. Když jsem to dokončila, tak mi lépe nebylo. Naopak jsem si uvědomila, že mě sakramentsky bolí ruka.
Vybavil se mi snímek, jak držím jednu z lahví a veškerou silou s ní mrskám o beton s vyřknutím vět, které neobsahovaly jenom slušná a spisovná slova. Jo, tak z toho je ta bolest v zápěstí. Uf, tohle bylo celé špatně.
Prvním pocitem je stud - Chovala jsem se jako hysterka. K ničemu to nebylo a navíc jsem si sama ublížila.
Vyčítám si absenci klidného řešení - Vždyť jsem mohla ty dva balíky posunout o kousek a nechat v chodbě na místě, kde řemeslníkům nebudou překážet, a na kluka by počkaly.
Maličkatá hrdost - Ty jo, já se taky dokážu rozčílit?
Frustrace - Ani v takovéhle situaci mi nepomohl.
Údiv - To bylo tolik energie. Kde se to ve mně vzalo?
Druhý den odpoledne se synem zkoušíme rozebrat. Povídá - "Já jsem se bál, že když budu chodit po schodech, tak se proberu a pak se mi bude špatně usínat."
Jako by na mě spadl pytel. To mě vůbec nenapadlo. On mi nepomohl nikoli jako naschvál, ale protože měl strach. S usínáním dlouhodobě válčí. Jsem pitomá.
A jaké v tom vidím ponaučení?
- V afektu opravdu člověk neslyší.
- Když je něco špatně, je dobré řešit rovnou. Neshromažďovat si zásobárnu po pokličkou. Hrozí výbuch.
- Postavit závěry na svých domněnkách a soudech je cesta do pekel.
. . . ještě na tom musím zapracovat.
