Není to překlep. Záclona v pokoji mého syna se pro mě stala nepřítelem na několik let.
Nepřítel nenápadný - mojí pozornost si vyžádal vždy jenom na několik málo sekund.
Nepřítel úmorný – téměř každé setkání s ním mi cvrnkalo na strunu nepohody.
Nepřítel vytrvalý – dlouho mi trvalo, než jsem ho identifikovala.
V naší domácnosti máme na oknech záclony, skoro až na podlahu. Připadá mi pěkné, když je okno zarámované síťovanou záclonkou.
Záclony ve mně vyvolávají pocit hebkosti, nadýchanosti, tepla, prostě domova.
Někdy ve 4 letech Marek zjistil, že je úžasné se do záclony zabalit.
Pochopitelně při zamotávání záclonu stáhl k jedné straně a když z ní vylezl, nechal ji tak být.
Pokaždé, když jsem přišla do synova pokoje, mě břinklo do očí, že záclona není, jak má být.
Vždycky jsem ji pěkně spořádaně nařasila po celé délce konzole a pak teprve jsem mohla dělat další věci.
Pamatuji si, jak jsme dělali úkoly v první třídě a on, když už byl unavený ze psaní, tak si odběhl zamotat se do záclony.
Já seděla u stolu, snažila jsem se ho vést k postupnému řešení úkolu a někde úplně na kraji zorného pole jsem registrovala visící zamotanec.
Mnohokrát jsem vstala, narovnala. Někdy i prohodila komentář, jak má být správně. Nebo nechala být, ale někde v podvědomí ležel vykřičník, že to je takhle špatně.
Roky mi trvalo, než jsem si uvědomila, že sice je to drobnost, ale mě to prostě štve. A záclonu jsem v pokoji syna zrušila.
Následovala vlna testu odolnosti mého rozhodnutí od babiček a tet, které na návštěvě prohodily poznámku „Maminka má rozpracovaný úklid“ nebo něco podobného. Vytrvala jsem a záclona se na okno v Markově pokoji nevrátila.
Syn už je dospělý a při letošním vánočním úklidu jsme si zavzpomínali na tyto situace. Dodatečně mi potvrdil, že i jeho záclona rozčilovala a byl rád, když jsem jí dala pryč.
Cesta k radosti a pohodě je přes identifikaci věcí, které nás štvou.
Pokud máme v rodině dítko s poruchami autistického spektra, tak to jsou navíc věci, které se v rodinách s „normálními“ dětmi možná ani nevyskytují. Možná nad nimi máte chuť mávnout rukou, že jsou to vlastně blbosti, přesto nám berou energii pro mnohem zásadnější věci.
Myslím, že stojí za to se jimi zabývat. Buď se s nimi vyrovnat nebo se jich zbavit.
