Můj syn dobře ví, co chce a dokáže jasně pojmenovat, proč to a to potřebuje. Už dokáže i pochopit pohled druhého. Cesta k tomu byla ale křivolaká. Pro nás oba.
Když byl malý, tak to nedokázal. A ani já neměla schopnosti jeho skutečné prosby vyčíst mezi řádky.
K některým situacím se zpětně vracíme a Marek mi odkrývá tehdejší důvody svých reakcí. Jeho afekty se hodně točily okolo „umanutosti“. Požádala jsem ho, aby mi zkusil svojí „umanutost“ popsat.
Dovolím si předložit. Třeba bude některému rodiči ku prospěchu, aby získal lepší náhled.
O co vlastně šlo v tvojí "umanutosti"?
Většinou šlo o věci, o které jsme se začali dohadovat v malém a tak dlouho to gradovalo, až se spustilo vsugerovávání, že to prostě musím vybojovat. Nechtěli jste ustoupit, takže jste mě chtěli vlastně někam dotlačit a to jsem nemohl dovolit. Začal jsem si v hlavě vsugerovávat „Nesměj mě tam dotlačit. Je to hrozný, aby mě tam dotlačili“. No, a tak se někdy z blbosti stala naprostá velehora.
Dá se to nějak zastavit?
Dá se to zastavit jenom do určitého stupně vybičování. Když už dojdu k rozhodnutí, že to je důležitý, tak si začnu opakovat: „Jo, za každou cenu to tak musí být. Nesmím ustoupit“.
Měl jsi to tak vždycky?
Už v dětství jsem si, kam mi paměť sahá, zformuloval, že když už si zamanu, že to za každou cenu musí být a jdu do toho boje, tak se z toho nevycouvává. Skončit jsem mohl, až když jsem dospěl k tomu, že je vybojováno, že jsem vlastně vyhrál.
Je z toho nějaká cesta ven?
Prevence. Mít víc rozumu v určování priorit, co za to stojí. Mít přísnější normu, kdy za to stojí bojovat. Pochopil jsem to, až když jsem byl větší. Teď už blbosti neřeším.
Co jsem mohla udělat líp, jako máma?
Mrzí mě, že jsi víc úsilí nevěnovala do hledání cesty, co vlastně chci, co je ta pointa. Že když jsem byl šprajcnutej, tak jsi to nevzala tak, že to je fakt důležitý, že jsi se mnou do toho boje šla.
A jak to z tvého pohledu většinou dopadlo?
Buď jste ustoupili. Nebo se našel kompromis. To bylo nejlepší.
Jedna maminka mi vyprávěla, že nechápe chování svého syna. Když se kouká na pohádku, tak drží plyšáka a jak se zadívá, tak mu plyšák vypadne z ruky. Naštve se a začne se bouchat do hlavy. Může to také být "umanutost“?
Ano, myslím, že to může tak být. Ten človíček se šprajcnul na věci, která jakmile se jednou nepovede, v jeho případě, že položí plyšáka, když kouká na pohádku, tak už se nikdy nedá napravit. Je zoufalej, naštvanej z toho, že ten bič, který si na sebe sám vytvořil, nedokázal dodržet.
Bouchá se proto, že se buď snaží zarýt si do hlavy „Hele, tohle už se nesmí zopakovat“. Chce ze sebe dostat tu emoci, že je blbej. Nebo nastal úplný stav zoufalství, protože nesplnil a nemůže udělat nic pro to, aby splnil. To, co si krátkodobě označil za smysl života, to se mu nepovedlo. Co s tím, proboha jako má dělat, když už se to stalo? Musí být strašně zoufalej. Ale myslím si, že si nechce ublížit. Bouchá se do hlavy jako forma abstrakce. Hlava přemýšlí a ta to zvorala.
Děkuji za vysvětlení tvého pohledu.
