Aspergerův syndrom a přidružené diagnózy u Marka způsobují, že špatně vnímá svoje tělo.
Jako malý, tak 8-10 let, když si uvědomil pocit hladu, tak se potřeboval ihned najíst.
Tedy opravdu okamžitě po uvědomění pocitu si musel vsunout nějakou potravu do pusy.
Představte si situaci.
Dokončuji nedělní oběd a už mi zbývá jenom několik málo minut, než vyndám hotové knedlíky z hrnce a dovařím omáčku.
Z pokoje se přiřítí evidentně nervózní dítě a houkne na mě "Mám hrozný hlad."
"Hele, Marku, za chvíli bude oběd. Prosím tě, zkus to vydržet, jsou to 2-3 minuty, než budeš mít jídlo na talíři." byla moje odpověď
Upnutost na hlad je sice ukrutná, ale dneska je na tom docela dobře a tak svoji nervozitu převádí do chození.
Jeho trasa vede kuchyní okolo mě v těsné vzdálenosti, aby mohl zblízka pečlivě sledovat další vývoj krájení knedlíků.
Bude zázrak, pokud oběd skutečně skončí na talíři a náhodou, alespoň plátek knedlíků, nepřistane na zemi.
Míra rozklepanosti mojí ruky je závislá na mojí momentální odolnost proti výrazné stresové záležitosti způsobené pletoucím se nervózním dítětem a nutnosti ho obejít, protože naše trasy se kříží.
Můj prostor se setkává s jeho.
Pokud se moje „prostorová bublina“ dokáže plasticky přizpůsobovat "bublině" Marka, tak příprava oběda má šanci dobře dopadnout. Když ale nevybalancuji horkou pokličku nesoucí do dřezu okolo nervního dítěte a moje pomyslná „prostorová bublina“ nevydrží, bude problém.
Už jsem zkoušela
- požádat ho, aby si o několik minut dřív sedl ke stolu a počkal. Nefungovalo to.
- navrhnout mu, jestli by tomu pomohl jenom kousek rohlíku. Nebylo přijato.
- zapojit další členy rodiny, aby ho nějak zabavili. Jeho pozornost není možné nasměrovat jinam.
- nabídnout mu vodu. Neopila jsem ho tím.
- předem odhadnout jeho hladovost a preventivně ve vhodnou dobu dopoledne mu podsunout svačinu, aby poslední minuty přípravy oběda nebyly tolik hektické. Úspěšnost byla mizivá.
Už vím, že ať už by slova ve větě byla jakákoli, po porušení lability obou našponovaných bublin následuje afekt, jehož rozsah je závislý na Markově aktuálním rozpoložení.
Tentokrát to vydržím a mlčím.
Naše trasy se opět míjí, a protože jsem mu dala přednost, tak mi z naběračky ukápla omáčka na podlahu. Mlčky kapku uklízím.
Uf. Dovařeno. Knedlíky nakrájené.
Nejdříve dávám Markovi a talíř mu rychle pokládám na stůl s poznámkou „Pozor je to horké“.
Hladově se na něj vrhá a než stihnu zasáhnout, tak se bohužel spálí. Nejprve se vzteká, a protože ho to bolí, tak se rozpláče.
Oba jsme úplně hotoví. Ostatní členové rodiny, ať už bylo jejich zapojení do procesu jakékoli, na tom nejsou taky zrovna dvakrát.
Bylo to období, kdy se učil rozumět svému tělu. Jak se oběd rozvoněl, tak se mu rozběhly fyziologické procesy a on se stával "zvířátkem", které se potřebuje na jídlo okamžitě vrhnout.
Pocity a signály, které tělo Markovi vysílá, stále hůře identifikuje, ale s odstupem let je na tom nesrovnatelně lépe.
Myslím si, že lehkost do podobných situací vnáší především dostatečná trpělivost, a proto rodičům přeji pevné nervy (bez ohledu na dobu vaření) a k tomu koření z humoru.
