Osobně za nejzákeřnější považuji afekty z „umanutosti“. Označujeme takto stavy, kdy můj syn (s Aspergerovým syndromem) něco vyžaduje, „vezme si do hlavy“, a tuto naléhavou potřebu nemůže opustit přesto, že dostává argumenty, proč to není možné.
Příkladem zbytečné umanutosti může být i příběh, který mi nedávno připomněl. Bylo mu asi šest let. Šel spát, přečetli jsme pohádku, popřáli pěkné spaní a rozloučili jsme se. Všechno bylo v pohodě. Než ale stihl usnout, tak po chodbě prošla babička a zapomněla zhasnout světlo, které mu prosklenými dveřmi svítilo do pokoje. Volal nás. Byli jsme přes delší chodbu a neslyšeli jsme. Mohl dojít zhasnout sám, bylo to pár kroků, ale jak popsal: „Vzal jsem si do hlavy, že musí zhasnout někdo jiný, a tak jsem řval. Jo, nakonec jsi mě slyšela a šla jsi zhasnout. Já byl ale pak ještě druhý den uraženej, že vám to tak dlouho trvalo“.
Můj syn je už dospělý a svoje emoce má mnohem více pod kontrolou.
A co mu k tomu pomohlo?
Jako první bylo, že já sama jsem se naučila svoje emoce dostatečně vnímat. Dala jsem svým emocím prostor a slovy jsem vyjadřovala, jak se cítím. A pak jsme se společně pokoušeli pojmenovat emoce mého syna.
Občas jsme i převáděli do příběhů. Třeba jako v situaci, kdy si umanul, že pro řešení určité situace potřebuje mojí součinnosti, kterou jsem mu ale nemohla poskytnout. Jeho umanutost jsem přirovnala k pošťákovi, který mi chce předat balíček přesto, že jsem si nic neobjednala a balíček nechci přijmout.
- Pošťák zvoní. Vykouknu: „Nezlobte se, ale ten balík nemohu přijmout“ a vrátím se domů.
- Pošťák ale zůstává na ulici a zvoní znovu. Opět vykouknu a opakuji: „Ne, opravdu ne. Tenhle balíček mi nepatří, nechci ho“ a zavírám domovní dveře.
- Zase zvoní a z intenzity zvonění úplně cítím naléhavost pošťáka, jak moc se balíku potřebuje zbavit. Zvonění nepřestává, a tak jdu ven a opět zkouším vysvětlit: „Promiňte, ale já si ten balík nemůžu vzít. Já ho nechci.“
- Pošťák propadá panice. V kufru auta má poslední balík. Potřebuje se ho zbavit. Promyslel všechny možnosti, ale pořád mu vychází, že já jsem jediná, komu může ten zatrolenej balík předat. A tak znovu zvoní.
- Už ani neotvírám. Vím, že to je zase ten pošťák. Už to nechci řešit a zvonek nadále vyzvání. Jak z téhle situace ven? Copak si mám vzít něco, co nechci? Navíc hrozí, že když si balík vezmu, tak příště mi zase něco přiveze, co nebudu chtít. Už se to v minulosti stalo, kdy mi pár balíků hodil přes plot. Pořád zvoní. Že bych přestřihla dráty? Jsem z toho unavená. Možná si schovám hlavu pod polštář, protože už fakt nevím. Cítím, jak je zoufalý, je mi ho líto a chci mu vyhovět. Ale co s tím balíkem pak budu jako dělat, když mi nepatří?
.. tak takhle se cítím. A on to pochopil.
Když jsem doplnila, že pošťák s neobjednaným balíčkem jezdí obden už 3 měsíce, tak se rozesmál.
Komunikace opravdu není jenom o slovech. Je i o energii, která se vzájemně předává. Přeji Vám, ať je co nejvíce pozitivní.
