Na střeše stodoly vrkají holubi.
Když jsem ráno pouštěla slepice, tak vyletěly, jako by jim šlo o život. Neznají mě. Tohle místo je mým druhým domovem, ale ještě nikdy jsem tu nespala sama. Vždycky tu byl někdo další. Teď jsem tu jenom se zvířaty, na které dohlížím, protože je táta v nemocnici. 2 obrovití psi, hejno slepic, holubi, kvočna s kuřaty. Malé hospodářství. Bývalo větší, dřív.
Vůbec nevím, co budu dělat za půl hodiny. Úkoly vyplavávají tak nějak samy a teď zrovna nevím, co mám dělat dál? Pohled mi padl na tátovy nazouvací boty a vybavilo se mi indiánské přísloví. Tak jo, zkusím je. Je to zvláštní pocit, jako bych byla v jeho kůži. Sbírám rohože z koupelny, které shodil vítr z plotu, kde se sušily. Smetu holubí hovínko a utrousím „Do pr*ele“. Co to povídám, že by vliv tátových bot?
Možná jsem dostala dar ozkoušet si jeho život a před očima mám velikánský otazník. Proč táta takhle žil? Jaké to tady bylo pro mámu? Jaké plány má osud se mnou? A mezi úvahami nakouknu do hnízda konipásků, co se usadily v díře u rozvaděče. Je tam několik chundelatých tmavých kuliček s obrovskými žlutě orámovanými zobáky. Pozoruji kohouta, jak se dvoří jedné pipce. Nakonec ji nahnal do kurníku a se spokojeným hudráním zalezl za ní. Slyším pokdákávání a za moment se na dvorku objevuje kavalír. Spokojeně si načechrává křídla a pouští se do zobání. Po delší prodlevě přichází dáma, celá rozčepýřena a tváří se rozpačitě. Jo, je potřeba zalít rajčata.
Další den a ranní kolečko – psi, slepice, holubi, kuřata. Dostávám nejasné informace z nemocnice. Komunikaci s doktory má na starost sestra, já se starám o hospodářství a tak - 2 lopaty pšenice pro holuby (má být jedna, ale kdoví, jak to bude zítra), 4 fanky namočeného ječmene pro slepice (mají být tři, ale kdo ví, jak to bude zítra), plná miska granulí každému psovi (má to být sedm hrstí, ale kdo ví, jak to bude zítra). Zvířata spokojeně nad žrádlem povrkují, pokdákují a mlaskají.
Mohlo by to být hezký, ale dneska to prostě necítím. Svírá mě strach. Snídaně ždibec pomáhá a nálada se lepší, když si na parapet sedl ptáček. Zaklobal na okno a tím přitáhl moji pozornost. Příroda mě volá. Jako by najednou začalo víc svítit sluníčko. Další úkol nepřichází, a tak se rozhlédnu po dvoře. Přivítá mě konipas s plným zobáčkem. Vyrušila jsem ho při letu do hnízda. Sedl si na dráty ke stodole a nervózně šmidrá ocáskem. Holoubek vypíná svoji hruď na holubici a paprsky slunce jim na peří vytváří smaragdově fialovou. Teď, právě teď je všechno v pořádku. Později budu možná hledat odpovědi, které neznám. Možná se budu strachovat o budoucnost mých dětí, táty, mojí.
Teď je to v pořádku. Jdu do tepla a než za sebou doklapnu dveře, tak slyším štěbetání z konipasího hnízda
.. a vrkání holubů na střeše stodoly.
