„Ostatní už jsou napřed. Pořád se couráš. Musíš jít tady po té vyšlapané cestě, společně s ostatními. Přidej!“
A on šel, co mu síly stačili. Občas byl hodně unavený. Ostatní ho hecovali, když odpočíval na kameni u cesty a nabíral dech.
Ptal se, kam že vlastně jdou a co tam na konci cesty je. Jak sbíral informace, tak se mu tam chtělo míň a míň. Navíc tam byly překážky, které zdolat pro něj bylo téměř nemožné. Postupně si uvědomil, že tam s nimi jít nechce.
„Ne, nemůžu jít s vámi. Cesta vede přes kopce, které nedokážu vyšlapat. Navíc vede někam, kam jít nepotřebuji. Vybuduji si vlastní pěšinku a udělám to s radostí. Prosím, dovolte mi to.“
... Taková je nyní škola pro mého syna. Kdy standardním cílem je dosažení určitého stupně vzdělání a získání dokladu o jeho absolvování.
Informatiku jako obor na průmyslovce si vybral a stejného tématu se týká většina jeho projektů. Zabývá se jimi celé dny, sám si je vymýšlí a s radostí realizuje. Podněty čerpá na specializovaných fórech programátorů a ve škole nenáviděná angličtina překvapivě není zádrhelem.
Na škole, kde je Marek zatím ještě studentem, jsou většinou skvělí učitelé a zadávají i smysluplné úkoly. Není v tom ale ten prvek svobodné volby. Možnost dané téma zkoumat tehdy, kdy se pro něj nadchne. V časovém rozsahu, který jemu vyhovuje. S plovoucím termínem dokončení.
Nadšení u vlastních projektů má významný dopad na synovu energii. Touha zkoumat mu vydrží dlouho do noci a druhý den radostně pokračuje. Pokud ho ale téma nebaví, tak pozornost udrží sotva půl hodiny.
Energetické zásoby jsou pro syna velkým tématem. Má to stejné jako jemu podobní, lidé s Aspergerovým syndromem a poruchou pozornosti.
Pochopit nevyrovnanost ve výkonu je metou, kterou musí zdolat každý rodič dítěte s Aspergerovým syndromem. Jak moc je to těžké, je dáno především sílou / výškou hrotů energetické křivky, kterou jejich dítě má.
Přijmout a vyrovnat se s energetickými vzestupy a propady u mého syna mi trvalo docela dlouho. Občas mě válcoval i pocit, že si možná vymýšlí. Že to není dispozice způsobená poruchou, ale že se za tím skrývá obyčejná lenost a naschvál. Bylo pro mě těžko pochopitelné, že na jedné straně dokáže „pokácet celý les“ a pak je nepřekonatelný problém jít se večer umýt. Že je k nezastavení a za deset minut poté, už není možné vůbec nic. Jako malý běhal, běhal a pak jsem ho našla spícího na zahradě u thují, protože tam mu energie došla a prostě se vypnul.
Mým úkolem bylo tuto nevyrovnanost „pouze“ akceptovat. Zkusit odhadnout, jak na tom v daném okamžiku je a podle toho se zařídit, případně včas zasáhnout.
On se učil svoje energetické zásoby sledovat, což je pro kluka s kombinací Aspergerova syndromu a ADHD extrémně těžký úkol. Zvládl ho.
Už dokáže vyhodnotit, co mu energii bere a kde ji naopak nachází. Ví, jak velké úsilí pro něj je plnit zadání, když mu chybí pohon z nadšení. Svoje energetické zásoby si chrání.
Sám na sobě udělal spousta práce v sebepoznání a já z toho mám obrovskou radost.
Se školou to ale není v souladu. Marek je ochoten a také schopen kousek se od pro něj vhodného způsobu vzdělávání posunout, má ale svoje limity, které překonat nedokáže. Na straně školy jsou úžasní pedagogové, kteří hledají možnosti, jak mu vyjít vstříc, ale mohou se pohybovat jenom v rozmezí stanovené zákonem. A domácí vzdělávání pro střední školy se specializací zatím není možné.
Přestože všechny strany dělají z optimálního stavu ústupky, tak si nejsem jista, zda se potkají. A tak jsem jako máma vystavena obavě, že můj syn i přes velmi dobré znalosti studovaného oboru střední školu nedokončí. Nejvyšší prioritu pro mě je jeho spokojenost, nicméně nedokončení střední školy má pro mě velké ALE ...
