Některé věci máme každý jinak a v pohodě to bereme. Také jsou takové, kdy nás pohled druhého překvapí nebo obohatí. A pak jsou skupiny věcí, které máme někde hluboko uložené, že tak, jak je máme my, jsou jediné možné a vůbec nás nenapadne, že to může mít někdo jinak. Smířit se a pochopit odlišnost pak bývá těžké. Pro mě do této poslední skupiny spadá pobyt venku.
Pro mě životně důležité. Pro mého syna naprosto zbytečné. Takové jsou pro nás výlety a procházky.
JAK TO U NÁS BYLO A JE: VÝLETY A PROCHÁZKY
Mám ráda procházky. Moje tělo i mysl vysloveně každý den volají po tom, abych nějakou dobu pobyla venku. Když byly malé děti nemocné a nemohla jsem je nechat doma samotné, tak jsem alespoň vyběhla vynést odpadky. Chvilku pobýt pod širým nebem. Když některý den nemám pracovní nebo zásobovací úkol mimo dům, tak stejně musím jít ven, alespoň na procházku. Moje tělo to potřebuje. Jinak jsem podrážděná, napjatá, začnou mě bolet záda.. Kdybych měla ohodnotit na stupnici od jedné do pěti, jak velkým trestem pro mě je nemožnost jít ven, tak se dostáváme na 4, možná i 4.5.
Můj syn to má jinak. A to zcela opačně.
Když byl maličký, tak ho procházky s mámou lákaly. Vždycky se vracel, červené tvářičky, kapsy plné kamínků a listí. Procházky se neobešly od prolézání roštím pro hledání úžasných klacků, které vláčel na zahradu, aby s nimi mohl bojovat s imaginárními nepřáteli nebo alespoň vařit lektvary. Bylo to fajn období.
Jak rostl a měnily se jeho zájmy, tak pro naši rodinu zorganizovat výlet bylo stále složitější. Byl malý na to zůstat doma sám a ochotu babiček hlídat jsem raději šetřila na nutnější příležitosti, a tak s námi musel. Na výletě byly samozřejmě aktivity, které pro něj byly fajn, ale dost tam bylo i těch pro něj nezajímavých až blbých. Ono stavět chaloupku v lese je skvělé, ale obtěžující pro něj byla cesta, občasné čekání, vypravování se… skoro vždy se tam připletlo něco, co bylo problematické a pak následoval afekt.
Na druhém stupni základky přituhovalo. Nebavilo ho jet se někam „jenom“ podívat. Proč by věnoval takové úsilí vylézt na kopec, aby se pak mohl podívat do dálky? Proč by věnoval takové úsilí, jet někam na kole, když se peče na sluníčku, otravují ho brouci..furt něco. A tak jsme se jako rodina na výlety rozdělili. Přesněji - jezdil manžel s dcerou a já zůstávala s Markem. Nebo jsem vymyslela nějakou formu, která byla méně náročná s rychlejší možností dostat se domů.
Nedávno jsme spolu zavzpomínali na jeden výlet, který končil velkým fiaskem a Marek komentoval: „Nechal jsem se ukecat a když jsem pak zjistil, že jsme takovou dlouhou cestu vážili, abychom se podívali na pohádkovou chaloupku, kde bylo pod schody uměle vytvořené peklo, tak jsem se oprávněně naštval. Tyhle výlety urážely mojí inteligenci“.
Zkusila jsem se zeptat ještě víc: „Jak jsi vnímal, když jsme po tobě chtěli jet na výlet“ a dozvěděla jsem se: „Nejvíc mě štvalo, že po mě chcete něco, co nedává smysl. Že mi nařizujete blbost. Nevadí mi hýbání nohama, ale že bych takhle plýtval časem. Se svojí energií potřebuju jít do plusu a vydávat energii jen tak. Jako proč? Tak jsem viděl kytku, no, akorát mě z toho bolí nohy a navíc je tam ten faktor, že musím dostatečně včas odhadnout, až začnu být unavený, což pořád neumím.“
A ještě doplňuji a vnímám jako trefné: „Mám pro tebe, maminko, přirovnání. Když jsme byli malí, tak jsi s námi zkoušela hrát Minecraft a pak jsi přestala. Zdůvodňovala jsi, že tě to vlastně baví, že to je fajn, ale žere to strašně času, který tomu nechceš věnovat. Tak asi tak nějak já vnímám výlety a procházky.“
Do školy nechodí už třetí rok a celý čas je doma. Ven se vydá tak jednou, maximálně dvakrát do týdne. Přesto má pohybu dostatek. Marek totiž při přemýšlení chodí. A protože přemýšlí, vymýšlí a kalkuluje téměř pořád, tak toho za den našlape hodně, až se podlaha natřásá... ale to je zase jiné téma.
