Sedím se synem v čekárně u psychiatra. Z ordinace vychází paní a za ní o půl hlavy vyšší mladý hoch, odhaduji tak 18 let. Máma a syn. Ještě než se zavřou dveře, tak hoch na mámu uraženecky houkne „Taky o mně nemusíš všechno vykecat“. Máma mlčí a naše pohledy se na chvilku setkají. V tom jejím vidím únavu a smutek. Oba si oblékají bundy. Kluk se do své nasouká a nechá ji rozepnutou, v jedné ruce přidržuje šálu. Mračí se. Máma zapíná svoji bundu a pak automaticky sáhne po zipu bundy syna. Urovná mu kapuci, vezme si od něj šálu, kterou přehne na půlku a synovi zaváže. Upraví posunutou roušku, asi aby netlačila přes nos. Mírně přejede po přední části bundy, možná pro upravení, aby to klukovi slušeno, možná jako pohlazení. A smířlivě povídá „Tak jdeme domů“. Hoch stále zamračeně beze slova odchází.
Jako bych sebe a Marka viděla před pár lety. Byla jsem pečující unavenou mámou, která tak toužila, aby už se nemusela starat. Některé věci Marek opravdu nezvládnul, ale spousta jich bylo, které by uměl, mohl dělat, ale nedělal. Vysvětlovala jsem. Hledala návody a postupy. Zdůvodňovala. Někdy i podplácela. Ale všechno se míjelo účinkem. Copak jsem ho mohla nechat „běhat“ po světě s trikem naruby? Kalhotami naboulovatělými v ponožkách? Zarostlého s drobky ve vousech .. a tak jsem musela zase pomáhat.
Marek se neměnil, neposouval a co jsem mu říkala, že má dělat, tak se pořád nedělo. Jako bychom byli zaseklí. Jediné, kde se změna projevila, byla moje únava. A to tak, že rostla.
- Je těžké přestat pečovat, když podle našeho úsudku dítě péči ještě pořád potřebuje.
- Je těžké vydržet se dívat, že něco dítěti chybí a neudělat to za něj.
- Je těžké danou věc nechat být a počkat, až ji bude dítě chtít samo změnit, když ta změna stále nepřichází.
- Je těžké předat dítěti kompetence, když to vypadá, že ačkoli daná věc je důležitá, tak jako by to dítě vůbec nechápalo.
Pro mě se jedná především o oblast péče o tělo. Marka obtěžuje se starat o svoje tělo. Jako malý se pořád někde omlacoval, zakopával a byl ochoten věnovat svým zraněním snad jenom špetku pozornosti na přelepení náplastí. A tak jsem se pokoušela zasáhnout, alespoň když bylo nejhůř. Ale obtěžovala jsem ho tím a on mi to dával sežrat. "Když se o mě chceš starat, tak v dobu, kdy mi to mě bude vyhovovat."
Třeba takové vysušené praskající paty.
Kvůli vysoké citlivosti nártů chodí Marek doma bos. Kůži má hodně suchou a ekzematickou s tendencí k rohovatění, což se nedobře projevuje také na patách a tvrdá vrstva kůže občas bolestivě praskne. Když ještě chodil do školy, tak hluboká prasklina byla i důvodem, proč do školy nešel. Bolel ho každý krok. Marek byl stále víc a víc naštvaný na svoje chodidla a chtěl mít umělá, aby se jimi nemusel zabývat. Nemohla jsem to nechat být a za Markem jsem chodila se škrabátkem, s krémem. Když už k prasklině došlo, tak jsem dělala změkčující zábaly, zalepovala… a Marek se nechal opečovávat. Sotva se stav pat trochu zlepšil, tak preventivní promazávání odmítal a pokud se k namazání uvolil, tak výsledkem byly jenom mastné šlápoty na podlaze.
Byl to začarovaný kruh, ze kterého mi pomohly ven okolnosti. Můj táta se rozstonal a prognóza nebyla dobrá. Se sestrou jsme se střídaly, abychom mu pomohly a byly s ním co nejvíc. Na dříve prioritní Markovy paty jsem zapomněla.
Když jsem se po pár měsících srovnala natolik, abych si na paty vzpomněla, tak je Marek překvapivě měl v docela dobrém stavu.
Nechápala jsem, a tak se ptám: „Marku, jak je možné, že máš paty celkem dobrý?“
„Víš, maminko, když mě hodně bolí, tak si je občas namažu“.
To si myslím, že je návod na předávání zodpovědnosti dítěti – nechat ho, aby bylo konfrontováno s nekonáním. A pokud mu stav nebude vyhovovat, tak se o sebe postará. A na nás, rodičích, je to „vlastně jenom“ VYDRŽET.
Přeji hromady trpělivost a krásné dny.
