Dostala jsem otázku, která mě vede ke kořenům vzniku mojí péče s oblékáním syna: „Jak nechat pocítit přirozené následky chování/ nekonání? Syn nejeví problém, i kdybych ho vedla do školky v pyžámku“.
A dovolím si odpovědět za sebe: Přirozený důsledek se dostaví tehdy, když je oblečení nevhodné a dítěti je například zima. Pokud se ale jedná o oblečení společensky nevhodné a dítěti je to úplně jedno, tak jsme jako rodiče konfrontováni s vlastními nebo společenskými představami, které dítě není schopno nebo ochotno plnit. Možná bude protestovat. Nebo se nechá obléknout. A my se pak stáváme pečovatelkami.
JAK TO U NÁS BYLO A JE: OBLÉKÁNÍ
Když se zkusím vrátit do mentality mého syna v době školky, tak mu bylo zcela jedno, co měl na sobě. Muselo to být pohodlné, rychle sundatelné, nekousavé, s kapsami a bez šňůrek. Pokud to splňovalo pyžámko, tak to pro něj bylo v pořádku. Pro mě ale ne. Nechtěla jsem, aby se děti Markovi smály a já jsem nechtěla být špatnou mámou před ostatními rodiči a učitelkami, která syna nedokáže ani adekvátně obléknout. A tak jsem se snažila Markovi vnutit nějaká pravidla oblékání - že jsou věci na ven, na doma, na spaní... bylo mu to opravdu úplně šumák.
Oblékání ho zbytečně zdržovalo od pro něj mnohem zajímavějších projektů. Navíc obsahovalo spousta nepochopitelných pastí, které ani nejsou na první pohled znát. Třeba takové ponožky: Kdo si všimne, že na té rouře je z jedné strany nějaká vyboulenina? Nebo triko: Kdo vymyslel, že bude vpředu výstřih? Boty: Proč nejsou obě stejné?
Osobně mám hezké oblečení ráda. Líbí se mi, když chlapi nosí košile, pulovry. Moje touha, aby chodil hezky oblékaný, byla syna minoritní záležitostí, a tak se oblečení stalo naším denním tématem, často spojeným s rituály, ve kterých jsme se přetahovali, jestli bude po mém nebo po jeho.
Už jako malý Marek pojal postoj - Když už to, mámo, chceš řešit, tak si mě oblékni. A někde tam se objevily kořeny mého pečování, které se mi podařilo odstranit až v synově dospělosti.
Moje představa o oblečení byla zcela odlišná od toho, co bylo pro Marka akceptovatelné. Například kalhoty musely být v pase do gumy se dvěma kapsami. To splňují tepláčky, ale když dorostl do věku, kdy už nebylo vhodné, aby do školy šel v teplákách, tak jsem byla vystavena docela složitému shánění vyhovujícího kusu. Za pár let to bylo ještě horší. Ono sehnat výrobce s nabídkou kalhot, které pořád ještě vypadají jako kalhoty, přesto že jsou do gumy a s kapsami po stranách na dvoumetrového chlapa, už je trochu logistickou hádankou. Stejně tak ponožky. O jemňounkých, spacích, aby nedráždily háklivý nárt, ve velikosti 48, si můžeme nechat zdát.
Postupně jsem z požadavků na oblékání slevovala a šatník se zužoval. Pro představu Markovo nynější venkovní oblečení sestává z trenek, trička, ponožek a kalhot. Mikina se nosí jenom v zimě a i tak povětšinou v ruce, když máma moc naléhá.
Kdybych se mohla vrátit zpátky, tak si hodně svého i Markova trápení ušetřím, kdybych vypustila společenské normy a respektovala, že pro syna je oblečení pouhou pokrývkou těla v případě chladu. Nic víc.
Všem rodičům přeji, ať se jim daří najít to nejlepší z možného :)
