Můj syn má potřebu být mávnutím proutku doma a když jsem hledala podobnost ve zvířecí říši, tak jsem natrefila na šnečka.
Pro cestu ven musí mít Marek opravdu dobrý důvod. Většinou se vydáváme na místa, kde potřebuje něco zajistit pro svoje projekty. Nejraději chodí do Alzy. Každá jeho "výprava" musí mít pro něj dostatečný smysl a pokaždé pečlivě zvažuje, zda má dostatek energie. Stresuje ho hlavně cesta zpátky, protože když zjistí, že je unavený a potřebuje se co nejrychleji přemístit do bezpečného prostředí doma, tak to ještě nějakou dobu trvá, než se domů opravdu dostane. A tady právě ta podobnost se šnečkem. Proto mám tuhle postavičku jako svého maskota na webu.
Minimální potřebu chodit ven jsem s terapeuty hodně řešila především v pubertě a ze všech stran jsem slyšela: „Musíte ho dostat ven“ a následovaly prognózy, že dojde ke zhoršení schopnosti komunikovat, schopnosti sociálních interakcí, že budou následovat zdravotní problémy ...
Vymýšlela jsem kde-co a prachobyčejně jsem se bála. Co jsem to za mámu, která dovolí, aby její dítě „hnilo“ doma? Vnímala jsem, že jako máma selhávám. Trápila jsem se. Hledala. Zkoušela. A pak jsem si jednou uvědomila, že to je kdo z koho. Jeho občas vytáhnu na malou procházku, ale mě to stojí kvantum energie. A kde je tedy moje zdraví? A tak jsem ho nechala. Poskytla jsem respekt jemu a taky sama sobě.
Už je to několik let zpět, co paty z domu vytáhne jednou / dvakrát týdně, a tak si troufám podívat se „za záda“ a zrevidovat strachy a přesvědčení, které mě poháněly nedovolit mu být doma zalezlý.
A jaké je výsledné skóre?
K mému překvapení je na tom Marek velmi dobře. Žádná z obav a strachů se nenaplňuje (a doufám, že to i nadále vydrží).
Tímhle textem nechci rodiče navádět, že máte dítě nechat doma krnět, ale ráda bych naznačila, že když to opravdu nejde, tak bychom to neměli lámat.
.. A třeba to tak může být i ku prospěchu. Jak to vnímám v našem případě.
.........
A jak jsme na tom dnes /leden 2024/?
Zhruba v létě Marek prozřel do zjištění, že když je dlouho doma, tak se začne nudit a že se tak jakoby „rozkydne“. Začalo mu to vadit a rozhodl se pro změnu.
Dřív jsem mu obdobné postřehy říkala, to ale neposlouchal, bránil se a byl v opozici. Učila jsem se nechat to být. Pak se mi začalo dařit nechat to na něm a ejhle ...
Dneska chodí na výpravy skoro každý den a dokonce rád. Někdy dělá společnost on mě (na nákupy, organizační záležitosti), někdy já jemu (doprovod na přednášky o ekonomice a kryptoměnách) anebo se shodněme na něčem, co baví nás oba.
...Potřeba být zalezlý doma je pryč!