Jde o kombinaci obav ze změny, snadné unavitelnosti a netrpělivosti, které zesložiťují Markovo rozhodnutí konat.
Někdy je rozhodování opravdu dlouhé. Říkáme tomu váhání.
Jsem připravena pomáhat mu podle svých možností. Dokážu zachovat klid a nespěchat na výsledek, když si prochází úskalími rozhodování. Ale stále je pro mě těžko snesitelné být svědkem celého rozhodovacího procesu, tedy když jsem do procesu zapojena natolik, že se nemohu věnovat svým věcem a čekám na výsledek.
Pro představu uvádím jednoduchou situaci, kdy přebírám roli holiče, aby syn mohl bezprostředně po proceduře provést pečlivou koupel a všechno prádlo dát do pračky.
Tak pojď, já tě ostříhám a oholím. - Říkám v optimální dobu.
- Bavili jsme se o tom včera ..protože vím, že potřebuje všechno vědět opravdu s rezervou.
- Preventivně jsem mu pověděla asi dvakrát v průběhu dne .. protože vím, že zapomíná a pozornost mu uniká.
- Je devět večer a čas se jím umýt .. deální doba, aby ze sebe smyl každý vlásek a vous, který by se někde mohl zatoulat.
Připravuji všechny stříhací propriety a čekám.
Já ale nevím, jestli chci ostříhat. Musím si to rozmyslet. - Jsou věty, které ve mně spouští vlnu emocí.
- Přece jsem se s ním domluvila.
- Fakt to potřebuje, je děsně zarostlej.
- Je to jenom 5 minut.
- Je to v ideální čas, večer, před koupáním
Předkládám všechny argumenty a on pořád váhá.
Připadám si zahnaná do kouta.
Jsem tu připravena poskytnout mu nějakou službu a on se nemůže rozhodnout, jestli ji přijme.
Připadám si jako blbec.
Čekám. Každou vteřinou ve mně narůstá pocit tlaku a stres.
Jsem zaseklá v jeho váhání.
Nemůžu to odložit a začít dělat něco jiného, a tak čekám a nikam se to nesune.
Nevydržím to a znovu projíždím kolečko argumentů, proč je zrovna nyní ten správný čas.
Opět slyším - Nemůžu se rozhodnout. Váhám.. A už to ve mně vře.
Jestli budeš takhle zarostlej, tak tu se mnou nemůžeš bydlet. - Vyletí ze mě.
Vzdávám to. Je to marný. On mě nikdy neposlechne.
Nikdy mi nevyhoví, ani v tom, kdy je to pomoc jemu.
I v těhle případech si on vybírá čas. Připadá mi, že on je vždycky vítěz a já jsem ten zvalchovaný.
Ruply mi nervy. Takhle to je špatně.
Jsou to situace, které u nás nastávají téměř každý den. Stříhání se týká jenom nás dvou, ale horší je, když je do toho zapojeno okolí. Mnohem urgentnější a s vyšší mírou stresu jsou odchody z domu na nějaký čas. Ať už do školy, kdy přislíbím odvoz, protože mám stejnou cestu nebo odchody k lékařům.
Přece musí existovat cesta k vzájemnému pochopení, a tak se druhý den snažím o rozebrání situace.
Marek definuje: Nastává to v situacích, kdy ty se snažíš, abych já se rychle pustil do něčeho, kdy nejsem úplně přesvědčenej, že je to dobře. Například chceš, abych honem rychle vyrazil a já si musím rozmyslet, jestli to je dobře, protože se budu muset oblíknout, pak tam budu, pak zase svléknout.
Já: Co tě vede k tomu nad tím tak dlouho přemýšlet?
On: Že to je blbě vratné.
Já: Dobře, stříhání tě zaváže na hodinu. To přece není tak hrozné.
On: No, ale když jsem z toho celej vykulenej, co se jako stalo, že to po mě chceš. Ještě na mě tlačíš, že to má být honem rychle. Tak ze mě během vteřiny nevyleze zavázání se na hodinu. Že jsme se o tom předtím bavili, jsem zapomněl.
Já: Problém je tedy v načasování?
On: Že bych se měl někdy ostříhat, to je v pořádku. Ale jestli je na to dneska vhodný den, je pochybný. A ještě pochybnější je, jestli honem hnedka teď. Takže jo, ten čas je hlavní problém.
Já: A proč ti to rozhodnutí trvá tak dlouho? Proč ho nemůžeš hodit rychleji?
On: To záleží, co je pro tebe dlouho. To, že rozhodnutí nehodím do minuty, mi nepřipadá tak dlouho.
Mám nad čím přemýšlet. A prevence pro mě je jasná. Příště nabídnu, a když nebude chtít, tak si půjdu po svém.
