Nikdo nemá takové pochopení pro svoje děti jako jejich mámy.
Říkáme si:
- Večer špatně usínal/a. A tak hromádku oblečení ráno připravíme, ačkoli už víme, že to umí.
- Měl/a dlouhou školu. A tak srovnáme rozkopané boty, ačkoli ví, kam se mají dávat.
- Teď si tak pěkně hraje. A tak pověsíme pohozené oblečení, i když jsme už x-krát ukazovaly, na který věšák patří.
- Aby zase neměl/a poznámku. A tak kontrolujeme, jestli má všechny věci do školy, ačkoli dobře ví, co má mít s sebou na rýsování.
Když je vše v pořádku, tak dítě chce být jako máma. Jednou si oblečení ze skříně zvládne vyndat samo a pak už to dělá. Samo si všimne, že když se přezouváme, tak boty uklidíme do botníku a začne je dávat na správné místo. Že bunda patří na věšák, že je výhodné mít pomůcky do školy. Ono samo chce. U dítěte s "jinakostí" to takto nebývá.
Pokud má naše dítě nějaké omezení nebo handikep o to více pomáháme, zachraňujeme a napravujeme.
Stávají se z nás expertky pro zdůvodňování, proč naše dítko nemůže nějakou věc udělat a proč nutně potřebuje maminku, která ho zachrání a vyvede z kruhu.
V duchu naše děti omlouváme, protože nechceme,
- aby měl/a ve škole problém za neudělaný úkol,
- aby ho/jí paní učitelka před třídou hubovala, že zase nemá pomůcky na rýsování,
- aby se mu/jí děti smály,
- aby musel/a řešit, že něco nemá.
A tak napravujeme, doplňujeme, připomínáme, uklízíme ..
Zatímco se staráme, tak z něj vyrostl chlap, který má na pořád ještě jemné dětské tváří už několik drobných vousů. Když se díváme na naši holčičku, tak už se nemusíme shýbat, ale zpříma si vidíme do očí.
Možná nastane chvíle, kdy si uvědomíme, že děláme služky.
Pak se v nás všechno vzedme - Ne, to už je moc a my vybouchneme.
Možná na dítě křičíme.
Možná je náš protest v podobě ignorování pohozených věcí nebo úmyslnému nepřipomenutí, co si má vzít s sebou.
Možná v koutku pláčeme.
Následně si vyčítáme naší reakci.
Protože dítě to není schopno kvůli svým poruchám pochopit.
Nejsme si jisti, jestli po něm nechceme moc.
Váháme, jestli jsme dobrou mámou.
A pak zase trpělivě snášíme.
Rychle přiskočíme, abychom zachytily, zachránily, vyhověly...
Jak dlouho ještě?
Kdy tenhle kolotoč skončí?
Neškodíme takhle svému dítěti?
