Dítě
Máma mi říká, abych si vzal tričko, že je zima. Vůbec nevím, nechci se tím zabývat. A pozornost opět směruji na čtený článek o nových technologiích na internetu.
Máma nakoukla do mého pokoje a říká zase něco o tričku. Prý jsem zmrzlý. Vnímám jí jenom mlhavě. Možná se mi to zdálo. Ten článek je zajímavý.
Nevím, kolik uběhlo času, ale máma je tu zase a podává mi tričko. Vypadá rozlobeně a to mě vytrhává z činnosti. Co jsem provedl? Vždyť si tady jenom čtu. Máma naštvaně vysvětluje, že už mi popáté říká, abych se oblékl. Jak popáté? To vůbec nevím. Jo, na posteli mi leží triko. Vůbec jsem si toho nevšiml. Proč mě vůbec vyrušuje? Proč mě nenechá číst? Cítím se naštvaný a navíc je mi opravdu zima.
Rodič
Snažím se ho vytrhnout ze čtení, protože měl včera teplotu a teď tu sedí celý zmrzlý. Upozorním ho, aby se oblékl a odcházím z pokoje.
Po pár minutách se připomínám. V pokoji je ticho.
Až do kuchyně slyším, jak popotahuje a tak nakukuju do pokoje. Sedí jenom v trenkách na posteli a čte. Beru triko ze skříně a podávám mu ho. Kouknul na mě a něco zamumlal. Triko mu pokládám na postel a odcházím.
Po zhruba pěti minutách se znovu připomínám a dál se věnuji přípravě omáčky. V pokoji stále žádný šustot oblékání.
Frekvence popotahování se zvyšuje a přidává se pčíknutí. Jdu do pokoje a Marek stále sedí v trenkách na posteli a čte. Štve mě to. Zase budeme muset k doktorovi. Zase mě bude v noci budit, že nemůže spát, protože pořád kašle. Zase nebudu moct jít do práce a na výlet přes víkend můžeme zapomenout. Přidávám na hlasitosti a vynucuji si jeho pozornost. Ukazuju na pohozené tričko na posteli a neubráním se vyčítavému tónu. Reaguje naštvaně. Křičí, že pořád ruším, že ho chvilku nenechám. Uklidňuje se a triko si obléká. Má tmavé kruhy pod očima. Je vidět, že je opravdu nemocný.
Někdy zažil asi každý rodič. V soužití s mým synem jsou podobné situace denní záležitostí. Pozornost mu uniká a když ho něco zaujme, tak se do toho úplně propadne.
Jak můžu těmhle ukřičeným situacím zabránit? Jak dosáhnout klidu doma? Snad kdybych mu triko jemně oblékla jako malému dítěti. Snad kdybych přišla ještě předtím, než se propadl do čtení. Ale kdy to bylo? Když jsem smažila cibulku? Nebo jsem ho měla přikrýt dekou a nechat ho v jeho světě?
Snažím si v jeho chování najít výhodu. Že ponoření se do vnitřního světa je vlastně schopnost, kterou mnozí roky trénují. Jeho 100% prožívání přítomného okamžiku by možná mohlo konkurovat velkým guruům.
Snad byl při čtení článku opravdu šťastný. Ale co ten návrat do reality?
