Pár let zpět se můj vnitřní život dostal do chaosu.
Necítila jsem radost. Na nic jsem se netěšila. Necítila jsem sebe. Jenom jsem přežívala.
Tehdy jsem pochopila, že jestli se má něco změnit, tak musím začít u sebe.
Jak se to promítlo do vztahu k mým dětem?
Děti mám dvě. Obě jsou úžasné, každé jiné a i můj vztah k nim je rozdílný. Ony pro mě byly kotvou, která mě držela na světě a dávala sílu.
Láska k mým dětem pro mě vždycky byla vyživujícím plaménkem.
V té době ale byla slabá, stejně jako všechna moje energie. Trápilo mě to. Něco se ztratilo, především k mému synovi.
Kdybych měla definovat ten jedinečný koktejl, který jsem tenkrát cítila ke svému synovi, tak by to byla především
- povinnost promítnutá do vět "Přece je to moje dítě", "Potřebuje mě" a
- zodpovědnost zastoupená myšlenkami „Musím se o něj postarat“, „Už jenom já jsem mu zbyla“, „Nenechám ho samotného“,
- ale někam se ztratila ta energie, která mě vždycky zahřála, když jsem se na něj podívala. Kterou jsem cítila už od prvního pohledu na čerstvě narozený uzlíček. Byla u každého úsměvu, smíchu, u každého krůčku.
V průběhu let plných situací, ve kterých jsme jako rodina museli ustoupit potřebám našeho syna s "jinakostí", se tahle vyživující energie vytrácela.
Nikoli najednou, ale po ždibíčkách byla ukusována každým afektem, každým ústupkem, každým úmorným dnem, kdy jsem na hranici úplného vyčerpání upadala do přerušovaného spánku.
Marek rozhodně nebyl příčinou, ale vždycky se nacházel v centru všech mých problémů a kolizí, které se mi do života dostávaly.
- Nestíhala jsem …, protože jsem pospíchala z práce brzo domů, abych se mu mohla věnovat.
- Nemohla jsem …, protože mě večer potřebuje mít doma, aby se uklidnil a dokázal usnout.
Kdybyste se mě zeptali, tak bych vždycky řekla, že ho mám ráda. „Ráda“ tam bylo, ale utiskované zodpovědností, povinností, nutností. Ta zvláštní esence, která mě vyživovala, se někam skryla. Chtěla jsem ji znovu nalézt. Přece není možné, aby zmizela.
Jako lék na můj vnitřní chaos jsem se vydala na cestu hledání sebe, svojí sebeúcty a sebehodnoty.
A doufala jsem i v znovunalezení této zvláštní esence lásky k mému synovi. ... Jsou to zhruba tři roky.
Před pár dny se to stalo.
Marek si lehl v obýváku na koberec. Ten dospělý chlap se stulil do klubíčka a svým dvoumetrovým tělem obklopil krabici, ve které spala kočka. Hladil jí a pobrukoval si.
Já se na ně dívala a jako by se zastavil čas.
V tu chvíli bylo všechno v pořádku. Cítila jsem napojení, které vyživuje … bezpodmínečnou mateřskou lásku.
Uvnitř se tetelím. Už vím, že jdu správnou cestou. Cestou sebepoznání a to ostatní se samo přidává.
