V prvních / druhých třídách základní školy je úkol jasný.
Je třeba se naučit psát (nad hrubkami mávneme rukou, ale písmenka musí umět rozlišovat)
a počítat (aby ji/ho nikdo neošidil v krámě).
Postupně úkolů přibývá a škola se stane naší každodenní součástí.
Chceme, aby naše dítě mělo dobré známky, tak hledáme cesty, jak mu vysvětlit, kdo je pro něj matčin bratr nebo aby si zapamatoval, jaký měsíc je po říjnu.
Můj syn byl integrovaným žákem s individuálním plánem. Určení hranice, co zvládne a co už ne, bylo do jisté míry o dohodě.
S mojí podporou to zvládal dobře. Když požadavků přibývalo, tak jsme škole věnovali víc času a šlo to.
Ve snaze syna naučit jsem
- házela příklady z násobilky u oběda,
- procvičovala anglická slovíčka na procházce v lese,
- dávala otázky při výletě na kole,
- byla jsem ve střehu využít každou příležitost, kdy školní učivo připomenu
a on poctivě odpovídal podle svých schopností a co mu vachrlatá soustředěnost dovolovala.
Přece je chytrý, tolik věcí ví, vždyť po něm chci jenom základ.
Připadalo mi nemyslitelné, aby neznal text české hymny, aby dopočítával násobilku, aby netušil, kdy byla Sametová revoluce nebo kdy zhruba žil Jan Hus .. jela jsem na vlně školních povinností.
Naše dny byly plné pokynů
- Vždyť je to jenom pár slovíček. Vyzkouším tě z nich.
- Z češtiny máš dva úkoly. Pojď ten druhý máš za chvilku, pomůžu ti.
- Zítra je písemka z matiky, procvičíme to.
- Je potřeba ..
- Musíme ..
Neuvědomila jsem si, že už to není podpora, ale vlastně na něj tlačím.
On svůj denní limit nedokázal slovně pojmenovat a mně ne vždy se dařilo ho vycítit. Všechno se sečetlo a kritické přetížení se dostavilo. Škola šla stranou při prvních projevech, ale už jsme jeli z kopce - epilepsie, demonstrativní pokus o sebepoškozování, stížnosti ze školy, hospitalizace v psychiatrické léčebně.
Je to už několik let zpět. Z Marka je šikovný mladý muž, s minimální medikací bez antiepileptik. Překvapuje mě, co všechno ví a umí, přestože školu fláká. Z pomyslného dna jsme se dostali. Možná to byla naše cesta, kterou jsme museli projít. Přesto mě mrzí, že jsem v době dospívání nedokázala lépe odhadnout jeho možnosti a přidala jsem i svůj díl k celkovému přetížení.
Sepsáním tohoto příběhu si dovoluji vyslovit přání maminkám a tátům dětí s Aspergerovým syndromem, aby je nenutili do toho, co jim jde těžko, ale naopak se ptali, co dělají rády.
Naše děti totiž dobře vědí, co je opravdu DŮLEŽITÉ.
.. Jenom my na to občas zapomínáme.
