Většinou jde o věci, u kterých mám já jiný pohled na jejich zajištění než můj syn.
Denně hloubám, jak dosáhnout vyššího výskytu těch světlých chvil, kdy sám uklidí použitý tác.
Srdce se mi rozechvěje, když v koupelně na věšáku vidím alespoň trošku roztažený ručník, aby vzduch měl šanci usušit ho?
Na telefonu má nastaveno časování na dobu, kdy bere večerní prášky. S radostí slyším dusot po chodbě, když si pro ně jde do lékovky v kuchyni.
Všechno umí pořešit, ale udělá to jenom výjimečně.
Nechci po něm hlouposti, vyžaduji jenom základ.
Přesto je vzácností, kdy si na nějakou domluvu sám vzpomene a zajístí ji bez připomínání.
Vím, že po něm nemůžu chtít víc věcí najednou.
Je třeba se zaměřit pouze na jedinou, pečlivě probrat postupy, každý krok zdůvodnit a pak připomínat.
Třeba taková věc jako, že se vrací použitý tác do poličky.
Kdybych měla původní domluvu datovat, tak jsme zhruba v druhé třídě. Tedy v době, kdy na poličku dosáhl a sám si bral jídlo.
To vychází na připomínání 11 let. Protože máme podtáci tři, tak pokud se my ostatní uskromníme, tak není třeba každý den připomínat. Nicméně i tak se dostáváme na zhruba 2800 připomenutí.
A co myslíte, když jsem přišla dnes domů, tak polička zela prázdnotou.
Pro představu další příklady:
• Bunda na věšák – cca 4500 připomenutí
(obvykle na jedno pověšení připadá 3 připomenutí časově rozložené na celý večer).
• Zasunutí židle ke stolu – cca 6000 připomenutí
(připomínka : realizace = 1 : 2)
• Zhasnutí na chodbě – cca 15000 připomenutí
(připomínka : realizace = 1 : 3)
• Uklizení vyhřeznutých kapesníků z kapes – 2400 připomenutí
(připomínka : realizace – 1 : 3)
• Natažení ručníku na sušáku – cca 4500 připomenutí
(tady trochu lajdačím a nechávám pocítit výsledek nekonání do podoby zatuchlého ručníku.)
• Odnesení zpocených triček do prádla – to už raději dělám sama
V rámci nácviků domácích pravidel jsme malovali různé diagrámky, tabulky s hodnocením s nadějí na odměnu, cedulky a připomínáčky. Nepomáhalo to.
Nalepená cedule na dveřích připomínající vytření podlahy totiž postupně tak nějak splyne s okolím a pak jako by nebyla.
Každý večer dělat poradu, když hodnocení po počátečním zlepšování je pořád stejné, přestane bavit i toho nejzarytějšího nadšence.
Ono je pak snazší raději dojít zhasnout sama nebo po něm prostě uklidit.
Když se ptám po důvodech, proč neuklidí pohozené tričko, dozvídám se:
“Nejdřív si jdu odpočinout a pak to z tý hlavy vypadne. Ono bych to udržel, ale nemá to pro mě prioritu.“
… Pro vysvětlení, lékaři toto označují za schizoidní rysy chování.
Abych byla spravedlivá, postupně se to zlepšuje. Vždycky, ale opravdu vždycky to bylo až tehdy, kdy on sám pocítil potřebu změny.
Například když byl malý, tak jsem považovala za nutné dohlížet i na jeho pokoj. Ted už mi nevadí, že tam má několik dní kelímky od jogurtu.
Naděje mi svitla nedávno, kdy si sám všiml, že už mu tam vyrostla plíseň a kelímky uklidil.
Hurá.
--------Co aktuálně nejvíc řešíme? Březen 2022:
Skoro po ročním snažení se podařilo, že Marek se zvládne poměrně potichu pohybovat v čase nočních hodin. Markův den má totiž 26-27 hodin, takže se mu posouvá režim a zhruba několik dní v měsíci se z něj stává noční živočich. Vstává, když jdu spát a hlavní den má uprostřed noci. Když se pak odlepí od svého projektu a rozběhne se na záchod, aby minimalizoval prodlevu ve svém zkoumání, tak probudí i naší stařičkou kočku. Vysvětlovali jsme a konkrétně zkoušeli. Jak se chodí potichu po schodech bez dojmu řítícího se stáda. Jak se otevírají dveře, aby se s nimi nefláklo o stěnu a že je dobré za sebou zavřít, aby spáči byli ušetřeni celého procesu na pozadí nočního ticha. Nyní po roce otáčení nočních cyklů můžu radostně ohodnotit skóre, že už mě probudí jenom tak 3x za noc. Co řešit stále zůstává. V noční čas mu totiž chybí společnost a tak chodí uprostřed mé noci nadšeně vyprávět o aktuálních propadech kurzu měn a nových objevech v anonymizaci telefonu.
Posouváme se. Marek zase o kousek lépe zvládá svojí nutkavost informaci předat okamžitě a vydrží, až vstávám. Předem se domluvíme na čas, kdy za mnou může přijít a zatím pokaždé přijde o 15 minut dřív a poslední minuty už nemůže vydržet a svojí nervozitu přenáší do rychlého chození.
... Nepřekážení si a nezasahování do prostoru druhého považuji za nejsložitější ve vzájemném soužití. A nechat druhého v klidu odpočinout je nutností.
