- Vždyť se na mě vůbec neusmívá. Vlastně se na mě ani nepodívá. Chechtá se jenom s tátou a s babičkou. Já jsem pro něj jenom lahvička s mlíčkem. Jako bych byla průhledná. Taky se tak cítím.
- Celé dny na něj chrastím a zabavuju ho. Usmívám se na něj, on mi to nevrací. Když mu něco povídám, tak kouká okolo. Když zajdu za roh, tak začne křičet.
- Pro mě je to nejdůležitější na světě a vím, že mě potřebuje. Ale vůbec jsem netušila, že to bude tolik těžký. Kolikrát pláče i celé hodiny.
- Když ho mám na klíně, tak sebou mele, že mě bouchá hlavičkou do prsou. Když se vzácně přijde pomazlit, tak mě nabere lokty a praští do oka.
- Jak už mu mám vysvětlit, aby mi pořád neutíkal?
- Zase se polil, když se měl napít. Chodím za ním s hrnkem, protože vím, že potřebuje hodně pít, jinak je v nepohodě a afekt je za rohem. Čím je přetíženější, tím je potrhlejší a jankovatější.
- V poledne jsem udělala paprikovou smetanovou omáčku, co má rád, ale byla o trošku světlejší a rázem podezřelá. Včera se mu zase zdála k bramborové kaši divná sekaná, místo karbanátků. Ještě že jí rohlíky a dožene to Pribináčkem.
- Když si udělá kapku na trenkách, tak se může zvencnout. Tričko, do kterého si utřel pusu, pro změnu vadí mně. Potřebuju sušičku.
- Naučí se někdy chodit po chodníku? Nebo jenom po trávě. Zase umývám boty od hovínka. Jako by ho ty hromádky magnetizovaly.
- Když si zahraje, tak přestane poslouchat. Včera si skládal Geomag. Několikrát jsem ho volala a vůbec nereagoval. Když jsem se posadila před něj, aby mě viděl, tak na mě koukal, ale stejně nevnímal. Naštvalo mě to. Vzala jsem ho za ruku a zaklepala s ním, aby poslouchal. Začal se vztekat a nebyl k uklidnění.
- Já na něm umím poznat, když začíná být unavený, a pak se ho snažím krotit, končím hru. Když je u nás babička, kluk běhá jako na gumičku, není schopen se zastavit. Po společném víkendu ho dávám dohromady ještě ve čtvrtek.
- Včera si hrál na zahrádce a nechtěl domů. Brodil se s nůžkami po zasněženém trávníku a že prý tráva potřebuje ostříhat. Odnesla jsem domů malou a když jsem se vrátila, našla jsem ho spícího na kompostu. Ještě že má kombinézu jako kosmonaut.
- Má rád, když mu povídám. Poslouchá mě. Když mu ale něco ukazuju, tak vůbec netuší, kam se má dívat. Na pokyn „támhle“ se otočí. Sedla jsem si k němu na bobek a dala ruku tak, aby mohl podle mojí ruky koukat jako podle pažby pušky. Nepochopil to. Jak mu to mám vysvětlit?
- Když požádám o něco malou, tak mi vyhoví. Když prosím jeho, tak je mu to úplně jedno. Má mě vůbec rád?
… taková malá vzpomínka. Už je to spousta let.
