Když naše dítě dostane diagnózu autistického spektra, tak každý reagujeme jinak.
Někdo diagnózu odmítá.
Někdo si naopak oddychne, protože měl podezření a potvrdilo se.
Někdo se vrhne do odvážných, možná i bláznivých, projektů.
Někdo vnímá jako důkaz, že jejich výchova je v pořádku.
Maminky mi často vyprávějí, že když chovaly svoje miminko, tak už měly podezření. Je to i moje zkušenost.
Ačkoli jsem brzo po narození tušila, že je něco jinak, dlouho jsem diagnózy syna vnímala spíš jenom jako podporu do školy.
Čím víc se jeho symptomy projevovaly, tím bezradnější jsem byla. Nedokázala jsem poruchy přijmout.
Vlastně jsem se s nimi pořád prala. Hledala jsem možnosti, jak je odstranit. Jak Marka „napravit“.
Měla jsem potřebu ukázat prstem, kde se stala chyba. Proč dostal do vínku svoje hendikepy a kdo je ten pomyslný „nepřítel“.
Pátrání v našich rodinách mi genetickou zátěž nepotvrdilo.
A svést hendikepy na těžký porod mi přišlo trochu jako výmluva.
Při svém hledání jsem ale často nacházela nekompromisní závěry, že za hendikepy dítěte mohou jeho rodiče.
Takováhle prohlášení mě přímo startují.
Mám potřebu obhajovat maminky a táty, kteří běhají mezi poradnami, na terapie, nácviky, zařizují individuální vzdělávací plán nebo dokonce domácí vzdělávání a do toho řeší téměř každodenní nepohodu svého dítěte.
Nás, rodiče, kteří dělají pro dítě první i poslední.
Jak si může někdo dovolit hodnotit, že je chyba v rodičích?
Ono je snadné dívat se jenom na výsledky.
Ale nikdo nezačínáme na stejné startovací čáře.
A to platí jak pro naše handipekované děti tak i pro rodiče.
Asi se lépe bude s diagnózou svého dítěte vyrovnávat rodič, který se ve své rodině s autismem nebo jiným hendikepem setkal.
Snadněji se s diagnózou dítěte srovná ten, který se ve své rodině setkal s láskyplným přijetím od svých rodičů.
Moji rodiče jsou skvělí, ale bezvýhradné přijetí jsem v jejich náruči nenacházela.
Nedokázali to, protože ani jim nebylo nabízeno.
A tak jsem okoukala a vytvořila si spousta modelů zaměřených na výkon a na výsledek.
Jsou to schémata, která mě nutí stále pochybovat, jestli jsem dobrá máma a co si o nás okolí pomyslí.
Programy, které mi brání požádat o pomoc, protože máma musí všechno doma a s dětmi zvládnout sama.
Očekávání na vzdělanost a výkon svých dětí, protože ony jsou důkazem, že můj život má smysl.
Odhalením každého z těchto programů, jeho zvědoměním a opravou jsem blíže k přijetí sebe.
A taky svého syna s Aspergerovým syndromem.
Je to dlouhá cesta. Možná i nekonečná...
