Děti s Aspergerovým syndromem jsou pravdomluvné a dokáží velice trefně pojmenovat, co vidí.
Dostala Vás někdy tato, obecně pozitivní, schopnost našich drobečků do úzkých?
Mě ano. Vzpomínám. Markovi bylo tak 3.5 roku, možná 4. Na svůj věk byl vysoký, takže byste mu odhadovali alespoň o jeden rok víc. Měl moudrý pohled, hezké vyjadřování a každou informaci předával s důrazem a výslovností hodnou na divadelní prkna. Ale mělo to háček.
Vůbec se nežinýroval povědět zvučným hláskem cokoli.
A tak jsem se jednou ve frontě u pokladny dozvěděla „Ta paní je tlustá“.
Neříkal to s žádnou dikcí, žádným podtextem, jenom popisoval, co viděl. A byla to pravda.
Se mnou hodně zamávaly pohledy ostatních
Opřely se do mě a já v nich viděla pohoršení a odsouzení. Připadala jsem si jako ta nejhorší matka.
Dokonce se jedna paní jala oba nás poučit „To se přece neříká“, s dodatkem „To ti maminka nevysvětlila“?
Schopnost přesného popisu reality bez skrupulí a zbytečného emocionálního podtextu je zásadní pro zpětnou vazbu.
Jasně pak víme, jak se situace má. Často je autentické pojmenování stavu tématem i vzdělávacích seminářů. Obecně tedy můžeme vnímat jako skvělou schopnost. Když se ale jedná o situaci, kdy může být popis reality vnímám jako nevhodný, tak se děti nezastaví.
Tehdy jsem tuším mlčela a snažila se co nejrychleji nákup dostat do tašek a zmizet. Doma jsem se pak pokusila vysvětlit, že něco není vhodné nahlas říkat.
- S odstupem dobrých 16 let jsem se Marka na toto poptala.
Říct něco diplomaticky bez toho, abych vysloveně kecal, umím tak poslední roky. Ale pro tenhle případ bylo potřeba naučit se vyhodnotit, alespoň u těch nejzjevnějších příkladů, že je úplně zbytečné něco komentovat, protože to lidi akorát urazí.
- A když vidíš teď někoho vzhledově nestandardního, tak jak to vnímáš?
Už chápu, že je úplně zbytečné to hlásit. Proč bych to říkal? Všichni to vidí. Nikdo tu informaci ode mě nepotřebuje vědět.
- Co bylo to zlomové, že jsi pochopil, kdy je nevhodné něco říkat?
Co zlomové, to nevím. Spíš jsem se opakovaně setkával s vysvětlením, že to takovéhle paní je líto, že je třeba smutná, že nechce být tlustá. Postupně jsem se naučil ty úplně nejtypičtější situace, kdy bylo dobré nepopisovat, ale mlčet.
Děti AS dokáží pochopit, že komentovat vzhled někoho je nevhodné. Déle ale trvá zafixování, aby se včas zastavily a spontánně něco nevykřikly.
Mému synovi se navíc nedařilo vytvořená pravidla zobecňovat, takže jak si všímal lidí okolo sebe, tak po tloušťce následovala jako samostatné téma chlupatost, plešatost ..
