Maminky, se kterými se setkávám, mi potvrzují, že většinou od začátku věděly, že něco je jinak.
Neuměly "to" pojmenovat, ukázat a okolí jim nevěřilo.
Od miminka jsem měla jakési čidlo, které identifikovalo, že se blíží Markova nepohoda a já zasáhla.
Někdy pomohlo pochování, někdy říkanky, někdy piškoty, někdy pohádka, někdy deskovka, někdy procházka, někdy vykoupání, někdy humor, někdy …
Škála mojí nabídky, která mnohokrát zachránila mého syna před vypětím, zhroucením a afektem byla dlouhá.
Já byla celé dny v pozornosti a předem jsem dokázala odhadnout, kdy se vyhrocená situace blížila a pak rychle jednat.
Byl to ten nejlepší lék, který jsem mu mohla dát.
Bohužel ale moje schopnosti měly určité omezení. Anebo rozsah Markových handikepů tak velký? Nevím.
Situace začala být natolik náročná, že jsme se k medikaci uchýlili.
Nešlo o lehkomyslný úlet, ale těžké rozhodování podložené hledáním informací a především důvěrou v lékaře, kteří o nás pečovali. Markovi tehdy bylo 5 let.
Na začátku základní školy se do seznamu diagnóz přidala porucha učení s těžkou dyslexii a dysgrafii. Prali jsme se s tím poměrně úspěšně přes nácviky grafomotoriky.
A dobře zafungovaly i sezení v jedné vzdělávací agentuře, kam chodil Marek přes prázdniny po 1.třídě na nácvik čtení. Lepšil se a hlavně tam chodil rád.
Chtěli jsme pokračovat ve školním roce, v druhé třídě.
Definovali jsme zakázku, sepsali smlouvu, dohoda byla dokončena. A pak si paní majitelka vzpomněla, že bych měla dodat nějakou zprávu od vyšetřujícího lékaře.
Pamatuji si to slunečné zářijové odpoledne,
kdy jsem stála na zahradě vzdělávací agentury a dozvěděla jsem se:
„My o Vašeho syna pečovat nemůžeme, protože mu dáváte drogy“.
„Co prosím?“
„Vy jste nečetla ty články na internetu?“
„Ano, četla. Ale medikaci dostává od psychiatra“.
„No, to já bych svému dítěti nikdy takové léky nedávala.“
Rozhovor byl samozřejmě delší, nicméně závěr byl jednoznačný – starat se o nás nebudou, ačkoli to předtím celé prázdniny dělali. A já jsem krkavčí matka, která chce svoje dítě zfetovat a možná i někde pohodit. Spolupráce skončila.
Nejvíc zabolela Markova překvapená otázka
„Proč jedeme domů? Měli jsme rozečtenou pohádku.“
Asi jsou na světě matky, které svoje dítě nechtěly. Asi jsou i takové, které péči zanedbávají. Ale to, že má naše dítě poruchu autistického spektra z nás takové matky a priori nedělá.
