Setkávám se s rodiči, kteří doufají, že jim pomohu upřesnit, co vlastně je chování pro autismus typické a co je osobní rys jejich dítěte. Potřebují vědět, kde mají na dítě zatlačit a své požadavky vyžadovat a kde by naopak měla být z jejich strany větší tolerance, protože se jedná o projevy spojené s „jinakostí“ dítěte.
Z osobní zkušenosti mámy syna AS, ADHD a dalšími specialitami vím, jak moc jsem toužila sama v sobě nehledat, zda po synovi nechci příliš, či naopak zda on ze mě nedělá služku. Neustále nebalancovat na pomezí, zda mohu na dané věci trvat a být vystavena vlastním obavám, co bude v budoucnu následovat, pokud se danou činnosti nenaučí. Moci prstem ukázat – „Tohle po tobě, Marku, budu chtít, protože není žádný důvod, abys to nezvládl“.
Markovi je 21 let. Za tu dobu jsem prostudovala spousta knih, společně se synem prošla různými terapiemi, vyseděla důlky na židlích na řadě seminářů, nořila se do sebezkušenostních výcviků a pronikala do tajů osobního rozvoje. Na konci hledání odpovědí rozhodně nejsem, ale jistá jsem si tím, že obecné odpovědi na tyto otázky neexistují. Skutečné odpovědi jsou pro každého rodiče a dítě individuální. „Jinakost“ se s osobností dítěte proplétá jako barevná nit a možná jenom pod mikroskopem bychom dokázali přesně analyzovat jaké množství žluté a modré je zamícháno v zelené, kterou naše oči vidí bez optiky.
Základ pro schopnost odpovědi nalézat vnímám ve zdatnosti rodiče znát své dítě a především rozumět sám sobě.
… A občas se vyplatí nechat věci prostě jenom tak plynout.
