1. Zaměřit se na tělo dítěte

Naše „jiné“ děti často zakopávají, naráží do věcí, padají jim předměty z rukou, špatně mluví, nevnímají, když na ně mluvíme nebo naopak křičí... Spousta vjemů v běžném životě je pro ně nepřijatelných, útočí tak na jejich smysly a ony jsou pak přetížené někdy i tak, že jsou k nezastavení nebo vybouchnou. Jako starší pojmenovávají, že by svoje tělo raději vůbec neměly. (Velkým snem mého syna bylo být „mozkem v láhvi“). Není se čemu divit, protože naše děti s „jinakostí“ do vínku často dostaly různé podoby psychosenzorických omezení a vnímání těla, které se projevují v motorických poruchách, v omezení v řeči, zraku, hypersenzitivitě apod. My, jako rodiče, je můžeme za pomoci specialistů podpořit terapiemi a z naší strany pochopením a tolerancí.

2. Zaměřit se na podporu ve vzdělávání dítěte

Ačkoli je chuť učit se a rozvíjet označována za základní touhu každé lidské bytosti bez ohledu na její schopnosti, tak klasická škola s sebou nese spousta úskalí, ve kterých naše děti bojují se svými „dys“ a pozorností. (U mého syna bylo už vlastní sezení a přečkání dlouhého času školy nesnesitelné). Klasický systém vzdělávání není „jiným“ dětem příliš nakloněn a na nás, rodičích, je výjimky ve spolupráci se školou a poradnami dojednat, papírově zajistit a předcházet tím zbytečnému přetížení svého dítěte. Případně zvolit některé z alternativních řešení.

3. Zaměřit se na sebepoznávání

Možná to zní paradoxně. Proč bychom se měli zabývat sebou, když podporu potřebuje dítě? Taky jsem to tak měla. Velké úsilí jsem věnovala do podpory syna a sebe jsem tak nějak odložila na druhou kolej. Vyčerpání a syndrom vyhoření mě dohnaly. Proto za jeden z hlavních důvodů, proč se zabývat sama sebou, považuji právě schopnost rodičů kontrolovat svoji stabilitu a vnitřní pohodu. A také přes poznání sebe pochopit proč a v čem to máme jinak, než naše dítě.