Jako rodič „jiného“ dítěte se vyplatí, pokud disponujete dovedností nad věcmi mávnout rukou, a tak nějak je nechat plavat. Někdy to jde a někdy je to těžké.
Moje vzpomínala na cestování s Markem byla datována do doby, kdy byl ještě malým školáčkem. Vždycky byl fyzicky o hodně vyšší, než by se dalo přisuzovat jeho mentálním schopnostem a dodržování společenských norem, či věcí obvyklých pokulhávalo ještě výrazněji. A tak při nástupu do plného autobusu neváhal a kecnul si doprostřed podlahy pro lepší stabilitu. Když opominu hygienické hledisko, kdy si uválel nejenom kalhoty, ale i bundu, ruce a tašku a byl tak zralý na kompletní pračku, tak mě těžce zasáhly moje pocity. Pocit hanby, že moje dítě se chová jako zvířátko, byl následovaný sebekritikou, že nejsem schopna svého syna naučit ani základní společenské chování … že jako máma selhávám.
Kdybyste se mě tehdy zeptali, tak bych našla omluvu a pochopení pro mého syna, kdy silné ADHD, vysoká porucha motorických schopností, autistická symptomatiky a vyčerpanost ze školy mu nedovolily se v klidu držet tyče a vyrovnávat pohyb autobusu. Negativní pocity mi ale racionální pochopení nedovolovaly. Styděla jsem se a vnímala každý pohled, kterým si osazenstvo autobusu pohrdavě měřilo jeho i mě. Nižší schopnosti, či chybějící ochota dodržování společenských pravidel nás s našimi dětmi vytlačuje na okraj společnosti a každodenní konfrontace je vyčerpávající.
A tak bych si přála být sudičkou a dodatečně „fouknout“ každému rodiči „jiného“ dítěte velkorysost a nadhled, které bychom měli fasovat nejlépe rovnou v porodnici.
