Proč neobvyklý život?
Protože se s ním dostávám do situací,
pro které mě výchova mých rodičů naprosto nevybavila,
které se v mojí rodině ani nejbližším okolí nevyskytovaly,
u kterých vůbec nevím, jak se k nim postavit,
kdy se dostávám na úplně druhou stranu barikády, než jakou jsem znala před narozením syna.
Téměř každý den hledám návod složený ze stavebních kamenů, o kterých jsem netušila, že mohou být doma použity.
Například mě nenapadlo, že pro pověšení bundy na háček bude třeba učinit dohodu rozsahem srovnatelnou s obchodní.
Pro mého syna je pobyt venku spojen s ohrožením.
Venku je pro něj prostředím nebezpečí, rizika, neřízených střel, které mohou odkudkoli a od kohokoli přiletět. Zabaluje se do pomyslné bubliny, která po vstupu do vchodových dveří povoluje.
Když přijde domů, tak by bylo nejlepší uvítat ho na prahu s rohlíkem se salámem, který bych mu podala ihned poté, co si umyje ruce, aby svoji přetíženost mohl uklidnit. Smířlivě by pak klesl na koberec, jedl a propadl se do svého světa.
Po základním vyklidnění, kdy svojí vnitřní napjatost může pustit, ze sebe většinou strhá oblečení a jenom tak v trenýrkách odchází do svého pokoje, kde pokračuje v pro něj relaxačních činnostech.
Kdo si příchod dokáže představit dostatečně podrobně, tak možná postřehl, že na chodbě po něm zůstala hromada oblečení svojí velikosti odpovídající ročnímu období. Co s ní?
Když byl malý a na procházkách venku musel mít doprovod, tak my nebo paní asistentky, které ho doprovázely, jsme roztřídění a uklizení věcí zajistili.
Pak přišlo období, kdy již zvládl ze školy přijít sám, já to považovala za velký pokrok a vzhledem k jeho přetíženosti po příchodu jsem vyhřeznutou hromadu oblečení na chodbě pořešila sama.
Roky plynuly a s každým mým příchodem z práce, kdy mě přivítala za dveřmi hromada oblečení, nabývalo pravidlo „umístění bundy na háček“ na větší naléhavosti.
Zpětně rekapituluji, jakými jsem si prošla strategiemi. Samozřejmě každá ze strategií byla používána v různých nuancích a mnohonásobně:
- Strategie nápodobou – toto považuji za základní strategii v úplném dětství, kdy si dítko začne všímat, že bundu dáváme na věšák a začne to dělat taky.
- Strategie přesného definování pravidla - „Bunda patří na háček a tenhle konkrétní háček na věšáku je tvůj. Prosím používej ho“
- Strategie nácvikem - kdy jsme každý večer vyhodnocovali hvězdičkou úspěšnost plnění sledovaného úkolu a povídali si o týdenním zlepšování, či opačném průběhu.
- Strategie nátlaku – „To chceš, abych ti na bundu šlápla, když ji tady válíš?“ jako pokus o využití jeho přehnané potřeby čistoty jako výhodu.
- Strategie boje – „Okamžitě sem pojď uklidit tu hromadu oblečení nebo budeš bez večeře!“ pronesená hysterickým hlasem po náročném pracovním dni při vstupu do dveří
- Strategie osobního prožití – „Vidíš, jak je to nepříjemné, když se nemůžeš dostat kam chceš“, kdy jsem využila příležitosti nechat mu prožít si pocit, když sám narazil na překážku v cestě.
- Strategie emocionálního vydírání – „Víš, já si připadám, že mě doma nechcete, když nemám kudy vejít“.
Všechny tyto strategie selhávaly.
Vyžadovala jsem plnění ihned po Markově příchodu domů a hlavně byl požadavek předán formou příkazu. Tehdy jsem neuměla lépe.
Uspěla jsem až obyčejnou žádostí bez emocionálního podtextu dohodnutou v době, kdy byl Marek v kondici, odpočinutý a dohodě přístupný.
Prošli jsme si postupně kroky, které provádí po příchodu domů, oba jsme se vyjádřili, jakou máme představu o výsledku a vytvořili dohodu.
Včetně výjimky, kterou je moje strpění hromádky oblečení nějakou dobu bezprostředně po příchodu syna domů, protože se potřebuje nejdříve vyklidnit.
