„Zase jsi si nevzal tác, když jíš koblihu.“ Hodím výčitku na svého syna, který se nadšeně zakousl do koblihy. Zastaví se, pusu od cukru a na obličeji vidím, jak jsem jeho dětskou radost zarazila. Ach jo.
Znáte to? Nebo pokyny:
• Pojď si uklidit ten batoh!
• Kdy uklidíš tady ty věci? Furt se to tady válí.
• Okamžitě sem přijď a tohle si ukliď.
Takovéto a podobné věty se mi zdály v pořádku. Chtěla jsem, aby děti poslouchaly, protože to je přece ten správný způsob výchovy. Rodič vede, definuje pravidla a vyžaduje jejich dodržování. Stejně tak jsem to zažívala doma, když jsem sama byla malá. Příkazy. Nařízení. Kontrola.
Na mě to fungovalo. Fungovalo to i na moji dceru. U mého syna s „jinakostí“ jsem ale narážela. Proč? Nerozuměla jsem tomu a rozdíl viděla v „Jinakosti“ spojené se synovými diagnózami.
Už jsem pochopila důležitý parametr v komunikaci, na který je syn vysoce citlivý a to – NUTNOST ROVNÉHO A RESPEKTUJÍCÍHO PŘÍSTUPU, se kterým jsou příkazy a povely v rozporu.
Respektující komunikaci se stále učím. Pokyny mám tak hluboko v krvi, že na „první dobrou“ mi na jazyk stále naskakují příkazové věty. A jak to v praxi vypadá například při příchodu domů?
Pro mého syna je pobyt venku natolik vyčerpávající, že po příchodu si potřebuje ihned odpočinout. Za domovními dveřmi zahazuje batoh a zavírá se do pokoje, kde utíká do svých projektů, aby nabral energii. Dřív vedle batohu zůstávala i hromada oblečení. Na to si už energii zvládne vyšetřit. Batoh ale za dveře stále přistává.
Štve mě to. Batoh uprostřed schodů, v místě, kudy chodím do špajzu a do koupelny, prostě vadí. Dohoda nám oběma pomohla vzájemně se pochopit. Já už vím, že si potřebuje odpočinout po příchodu domů a on ví, že za dveřmi věci překáží.
Zádrhel je ale v tom, že při svém odpočinku se zabere do projektů a na batoh zapomene. Na mě je pak mu respektujícím způsobem připomenout naši úklidovou dohodu. Takže stojím před zapomenutým batohem a co bych nyní měla dělat?
- Spoléhám na Markovu schopnost vzpomenout si na dohodu. Vyčkávám a batoh obcházím.
- I já mám limity, a tak po X-tém obejití batohu již cítím sama v sobě nervozitu. Někdy polevím a batoh alespoň posunu kousek stranou pro snazší průchod.
- Předtím, než moje nervozita z neuklizeného batohu vystoupá příliš vysoko, jdu za synem připomenout dohodu. Pečlivě sleduji svoje emoce, protože pokud se mi do věty dostane rozkazovačný či netrpělivý tón, tak se rázem z neutrálního připomenutí stává povel. A ačkoli je Marek středně funkční autista, tak na emoce a tlak z mojí strany má citlivost, za kterou by se nemusel stydět ani radar americké armády.
- Přicházím do synova pokoje. Porucha pozornosti způsobuje, že mě občas vůbec nevnímá. Zaregistruje, že mu něco říkám, ale je ponořený ve svém projektu. Je na mě, abych upoutala jeho pozornost.
- Další parametr respektující komunikace je, abych do věty nepřidala nějaký rýpavý dovětek. Něco jako „To jsem zvědavá, kdy ho uklidíš.“ Takovýto dovětek degraduje respektují větu podobně jako v matematice, kdy při násobení kladného a záporného čísla vzniká číslo záporné.
- A pak říkám popisnou větu: „Marku, na schodech je tvůj batoh.“
- Zvedne oči od počítače a ve výrazu tváře čtu jasné sdělení „Tak jo“ a svoji pozornost vrací k monitoru.
Hm, prostě pořád puberťák. :) Ale občas se už objevují světlé chvilky, kdy si batoh uklidí rovnou po příchodu.
