2.stupeň na základní škole byl pro mého nyní již dospělého syna s „jinakostí“ extrémně náročný možná i proto, že byl kladem důraz na dovednosti a schopnosti, ve kterých má Marek omezení.
Výkon. Rychlost. Dochvilnost. Nutnost zpracovat velké množství informací bez ohledu na souvislosti a zájem žáků.
Tolerance ze strany školy byla díky vysvětlování a individuálnímu plánu nemalá, přesto nedostatečná. Do přístupu učitelů a asistentek se totiž více či méně promítá jejich osobnost a ochota nad situací přemýšlet a nesnažit se nasadit na dítě zaběhlý režim poplatný pro „běžné“ žáky nebo jiné žáky se specifickými potřebami. Setkávali jsme se proto s prohlášeními: „Vím, jak se má správně k těmhle dětem přistupovat. Byla jsem na celodenním školení“ nebo „Kamarádka má takového syna, takže to znám“.
Ačkoli je to už spousta let, tak následky vzniklých křivd neseme dodnes a zároveň jsou základem minimální ochoty syna přizpůsobit se na střední škole. Proto si myslím, že pokud se rodiče opakovaně setkávají s nepochopením ve škole a přetížením dítěte, tak je domácí vzdělávání nejlepší cestou.
Přála bych si, aby rodiče, které mají odvahu a sílu na domácí vzdělávání, měly lepší podmínky. Aby nebyly pod „institucionálním tlakem“, jak to pojmenovala jedna maminka na konzultaci, když jsme si povídaly o velké únavě z tlaku od školy, z poradny a neustálé potřeby dokládat další a další „papíry“.
Osobní vzpomínka na dětství
Sama jsem krátkodobou domácí školu zažila na vlastní kůži. Jako žáček v 2.třídě bych určitě dostala nějaké poruchy učení, minimálně dyslexii a dysgrafii. Četla jsem ukrutně pomalu a textu často nestihla porozumět. Při psaní mi pokaždé nějaký obloučk či výběžek vypadl.
Moje domácí škola byla jenom dva týdny. Máma se sestrou jely na hory, táta byl až do večera v práci a já jsem zůstala doma s dědou v rámci rekonvalescenci po nemoci. Vyspinkala jsem se do růžova, zabalila jsem si tašku do školy a seběhla do přízemí domu, kde mě čekal děda. Po snídani jsme si dali čtení pohádky, která mě bavila a nějaké psaní. Pomáhal. Trpělivě vysvětloval. A hlavně nepospíchal.
A víte, jak řešil, když mi to nešlo? Moudře pokýval hlavou a povídal „Pojď, Věrunko, oloupeme si jablíčko“. Pak už to šlo. Vzpomínka na domácí školu s dědou patří k mým nejhezčím z dětství. A navíc se tyhle společné jenom dva týdny promítly do samých jedniček na konci roku.
Jak to je se synem s „jinakostí“
Se svým již dospělým synem jsem domácí vzdělávání neokusila. Tehdy bylo možné pouze ve výjimečných případech na 1.stupni. Marek s individuálním plánem nižší ročníky zvládal. Zoufalý byl 2.stupeň základky. Přístup profesorů na střední škole byl výrazně lepší. Dojednali jsme i možnost, aby mohl zůstat doma v případě, kdy se na sociální kontakt s ostatními necítil.
Jak se ale posouvá a uvědomuje si, co by sám rád a co ho baví, tak nechce svůj čas věnovat z jeho pohledu zbytečnostem. Brání se poruchou pozornosti namáhanou paměť „zanášet“ informacemi, které ho nezajímají, a navíc si je může vyhledat na internetu. Rozumím mu. Do mé paměti vpálené vlastní jméno Otokara Březiny, či Lumírovci a Ruchovci na mojí životní spokojenost mají pramalý vliv.
Marek mi říkal: „Hodně času po mě chtějí, abych se učil něco, co nechci, třeba češtinu a další věci, které s IT nemají nic společného, ačkoli je to moje zaměření. Navíc nechci chodit mezi lidi, který neznám. Nemám důvěru, že nenastane nějaký problém. Takže tam jdu jenom tehdy, když mám spousta elánu, abych zvládl i nepředložené situace.“
Jeho docházka do školy se snižovala, až bylo nutné řešit.
Pro mě jako konzervativní mámu bylo těžké dovolit mu do školy přestat chodit. Chtěla jsem, aby jeho studium bylo řízeno a mělo jasné směrování k získání dokladu o dokončeném vzdělávání. Vzdát se mého očekávání nebylo snadné a trvala jsem na tom, aby se nezavírala možnost pokračování. Požádali jsme o přerušení studia střední průmyslové školy a bylo nám vyhověno. Tím Marek ze systému školství vystoupil.
Jak nyní můj syn tráví dny? Celé dny nadšeně studuje, zkouší a zkoumá. Pracuje na svých projektech, o kterých mi referuje a tím se zlepšuje ve schopnosti vysvětlovat a prezentovat a taky brát v potaz momentální rozpoložení posluchače.
Volný režim mu dává prostor učit se naslouchat svým potřebám. Když na něj padne únava, tak jde spát. Dříve časté afekty jsou jenom výjimečné. Zlepšuje se i jeho malý zájem o ostatní. Nejlépe se mu pracuje v noci, což je v rozporu s denním režimem mým a dcery. Museli jsme proto udělat dohody ohledně nočního klidu, které se snaží dodržovat a ptá se, jestli je to pro nás dostatečné.
A o čem jsou Markovy projekty? Zajímá ho vývoj ekonomické situace na finančních trzích, kryptoměny a vše z IT. Pravidelně mi dává hlášení o změnách a zasvěcuje do detailů. Občas jsou to tak specificky zaměřené věci, kdy já sotva zvládám lehce pochopit, o co jde. Poslední dny se dozvídám podrobnosti ohledně projektu na obejití blokace hotspotu na mobilních datech a k speciálním aplikacím z oblasti IT bezpečnosti a anonymizaci na internetu.
Jeho přesvědčení a odhodlání jít do neznáma je obrovské, přesto ve mně zůstávají určité obavy o budoucnost a možnost jeho uplatnění v současné společnosti. Jako rodič se stávám jakýmsi konzultantem, fandícím pozorovatelem a odměnou za podporu je pro mě jeho nadšení a radost.
.. Uvidíme, jak to bude dál.
/ A mimochodem, dneska zvládl kompletně zajistit vratku v Alze a další objednávku. Dojel tam bez doprovodu taxíkem, kterého si sám objednal a zaplatil. Ještě včera jsem si na něco takového nedovolila ani pomyslet. /
