Co jsem se musela naučit, abych dokázala opravdu přijmout synovu „jinakost“?
- Učit se překonat pocit hanby
Když udělal něco, co bylo společensky nevhodné. Třeba poplácal paní učitelku po výstřihu, protože potřeboval být dotykově v kontaktu, což se vysvětlilo až dodatečně.
- Učit se sama sebe nevytáčet
Když moje i opakované instrukce nevnímal přesto, že jsem stála vedle něj, protože se soustředil na něco jiného.
- Učit se mít odvahu nechat ho doma samotného (sotva se naučil telefonovat)
Když každý odchod z domova byl nervydrásající záležitostí.
- Učit se, že jeho práh bolesti je značně vysoko
Když si jednou fňuknul, že ho bolí ručička a v nemocnici zjistili zlomeninu klíční kosti.
- Učit se, že vnější motivace přes odměny nefunguje
Protože ačkoli chce, tak pozornost mu uniká a v ten správný čas si prostě nevzpomene na naši domluvu.
- Učit se akceptovat jeho energetické výkyvy
Když s námi jel na výlet, ale do cíle cesty, na kopec, jsme nedošli.
- Učit se být stále v pohotovosti
Když mi v období puberty i 2x týdně volali ze školy do práce, ať si pro něj dojdu, protože vyvádí.
- Učit se připustit, že dělám chyby
Když lékaři rozhodli o jeho hospitalizaci na psychiatrii a já s tím souhlasila.
- Učit se ustát jeho návaly vzteku
Kdy v přetíženosti na mě křičel a šel z něj strach.
- Učit se ustát kritické pohledy ostatních, když spolu někam jdeme
Protože jeho chování pozornost okolí přitahuje a všichni na nás pak koukají.
- Učit se nesrovnávat ho s jinými dětmi, ani s jeho sestrou
Protože srovnávám nesrovnatelné.
- Učit se přijmout jeho naprostý nezájem o cizí lidi
Když vzdorovitě odmítal zdravit v obchodě, protože je mu jedno, jestli ostatní mají dobrý den.
- Učit se chápat, že je mu skoro pořád horko
Když potřebuje běhat polonahý, zatímco já jsem ve svetru.
- Učit se nezabývat se malichernostmi
Když v letních vedrech vyrazí v tlustých ponožkách v sandálech, protože tak mu to nejvíc vyhovuje.
- Učit se argumentovat
Protože můj požadavek je schopen vzít v potaz až teprve tehdy, když mu moje důvody dávají logický smysl.
- Učit se přijmout, že některé věci mu asi prostě nepůjdou
Když i přes veškerou snahu o grafomotorický rozvoj zvládne jenom kostrbatý podpis, a přitom brilantně ovládá maličké šroubky na disku počítače.
- Učit se nedělat ze sebe ošetřovatelku
Když kašle na péči o svoje tělo a praská mu kůže na patách.
- Učit se zkousnout, že chce obědvat rohlíky s jogurtem
Když zjistil, že do jeho dosud oblíbeného jídla se dává cibule, která ale po dovaření není v omáčce vidět, což je podezřelé.
- Učit se vyhovět a dodržovat pro mě nesmyslné rituály
Když potřebuje mít neustále zamčené dveře na dva západy.
- Učit se akceptovat, že pobyt venku není nezbytností, bez které se nedá žít
Když tráví celé dny ve svém bunkru / pokoji se zataženou roletou.
Každý bod byl vrstvou, ve které jsem se utkala s přijetím synových diagnóz.
Každý z nich mě vháněl na pomezí mojí komfortní zóny a někdy i za její hranice. Chtěla jsem, aby to bylo jinak. Aby to bylo tak, jak jsem byla přesvědčena, že je to správně. Jeho cestu jsem proto vnímala jako nesprávnou, nevhodnou a mnohdy i neslučitelnou se šťastným životem, v jaký jsem pro něj doufala. Se životem, který jsem se mu snažila jako rodič zajistit.
Překonáním svých přesvědčení jsem se učila větší toleranci, důvěře, pochopení a empatii.
Ne jenom k synovi, ale taky sama k sobě.
Když se podívám zpět, tak je to dlouhá cesta. Cesta, která zdaleka nekončí.
A tak přidávám 21.bod (symbolicky před jeho 21.narozeninami), kdy se
- Učím předat synovi zodpovědnost za jeho rozhodnutí.
Dovednost, kterou jsem už mnohokrát myslela, že zvládám, ale stále se objevuje v nových rozměrech. Aktuálně ve spojitosti k synovu vzdělání. Marek do školy totiž přestal chodit, protože všechny pokusy najít soulad mezi požadavky školy a možnostmi syna (omezenými diagnózami), byly marné. Administrativně má přerušené studium střední školy a doma se vzdělává v oblastech, které ho baví. Učí se a je spokojený. Souhlasím s jeho argumentem: „To, že je obvyklé, mít vzdělání doložené „papírem“, přece neznamená, že je to nutné“. Nicméně obavy z budoucnosti zůstávají.
Doufám, že cestu najde a neupadne. Pokud ano, tak se mu podaří zase postavit na nohy a pokračovat. Jako máma mohu být konzultantem, se kterým probere možnosti, ale výsledné rozhodnutí je na něm a já mu důveřuji.
