Logo

Alternativa bez dobrovolné volby

Ze života s Aspergerem, Srpen 2020

Mít možnost volby
je ideálem, na který jako rodiče dětí s „jinakostí“ ne vždy dosáhneme.

Obrázek šnečků: Marta Nováčková

Žijeme ve svobodné zemi a jako lidé si ve spousta oblastech můžeme vybírat. Naší svobodnou volbou je, co budeme jíst, jakou práci budeme dělat nebo kde budeme bydlet.

"Jinakost" nám ale v mnohém výběr odpírá. Nám, rodičům. I našim dětem.

Chtěla jsem, aby můj syn procházel klasickým vzdělávacím systémem. Aby dělal doma úkoly a pečlivě zpracovával zadanou práci. Aby chodil do školy připraven. Aby škola pro něj byla završena složením závěrečných zkoušek, maturitních, státních .. jako jsem to měla já.

Chtěla jsem, aby můj syn se jednoho dne stal zaměstnancem v nějaké firmě, třeba v IT. Je chytrý, mohl by dosáhnout i na nějakou manažerskou pozici, možná i vlastní firmu .. jako to mají muži v naší rodině.

Nejde o ambiciózní plány. Vždycky jsem především chtěla, aby byl šťastný. Aby jeho život dával smysl a byl naplněný spokojeností. Je to tak i dnes, a  přitom se to zásadně liší.

Dřív jsem si svoji představu Markova spokojeného života vytvářela na základě života mého a toho, co jsem znala ze svého okolí. Snila jsem si pro něj život v základu podobný tomu mému a o kousek vylepšený.

Dnes je to jinak. Stále doufám a prosím o jeho spokojenost. Ale na konkrétnosti si vůbec netroufám.
Proč?
Protože opravdu vůbec netuším, kam se jeho život bude ubírat.

Můj syn totiž nechodí po vyšlapaných cestách.

Vzhledem k jeho omezením, ale i schopnostem, vždy potřebuje nějakou minimálně okrajovou formu nebo lépe úplně jinou cestu. A já, jako jeho máma, tam jdu s ním.

Není to jenom u nás doma.
Povídám si s maminkami, které zvolily domácí vzdělávání a jsou odkázané na manželův příjem, ne proto, že nesouhlasí s klasickou školou, ale protože ani alternativní školy nebyly pro jejich dítě vyhovující.
Které vaří podle kde jakých speciálních kuchařek, protože zoufale hledají, co by jejich dítě bylo ochotno sníst. Ne proto, že by je to bavilo, ale protože jejich dítě nic nejí.

„Jinakost“ nás s dětmi tlačí za naše hranice, mimo komfortní zónu, ve které se chceme pohybovat.
Nejdeme pak společně na "místa", kam bychom si přáli jít, ale jsme nuceni vybírat z toho, co je možné.
A často i hledat cestu tam, kde neexistuje.

.. to je rozměr, ve kterém vnímám hodně bolesti ve spojitosti s „jinakostí“. Nemáme na výběr.


/: A mimochodem, všimli jste si, jaké úžasné výhledy bývají mimo vyšlapanou cestu? :/

Články

Archiv článků