Respektující přístup k dítěti chápu především jako předávání kompetencí, tam kde o to dítě stojí. Jako rodič ho podpořit informacemi, aby lépe situaci porozumělo, a zároveň mít důvěru v rozhodnutí dítěte a tak mu dovolit, aby si danou věc mohlo udělat podle sebe. ...Být chápajícím rodičem, který dítě přijímá bez výhrad a očekávání.
Věřím (a doufám), že se mi daří takovým rodičem pro mé děti být, alespoň ve velkém množství případů. Nebývalo to tak. K mým dětem jsem přistupovala podobně, jako jsem znala ze své původní rodiny. Byla jsem přesvědčena, že rodič je ten, kdo vede, kdo má zkušenosti a proto ví. V době puberty mého syna nám to doma skřípalo. Narážela jsem na jeho možnosti, ale především ochotu, než jsem si uvědomila, že Marek chce, abych ho nechala dělat si věci po svém. Můj syn po mě žádal respekt.
Respektující přístup k dítěti není jenom ve vztahu k dětem, jsme tam i my jako rodiče a umět si ohlídat, aby dítě nezasahovalo do našeho prostoru je druhou stránkou respektu, na kterou se snadno zapomíná. Abych byla konkrétní ... Mně se tak stalo.
Kdybych měla obě děti podobného ražení jako je moje druhá dcera, tak bych se asi až tak na zkoumání mojí hranice nedostala. S Markem jsem se pohybovala téměř neustále na rozmezí mojí komfortní zóny. Vždycky potřeboval hodně pozornosti, vysvětlování a podpory, ale v době puberty vyžadoval mnohonásobně víc a všechno se jakoby vyostřilo, v mnohém byl nekompromisní a jeho požadavky byly jako bezedná díra.
Doufala jsem, že zvýšením svojí benevolence synovi prospěji a popravdě si často moje ústupky i nekompromisně vymáhal. Pokud bylo synovo přání v rozporu s mým pohledem, tak vydržet, zkousnout, nevyletět, neohradit se, tolerovat, mě stálo spousta energie a ke zlepšení situace ve výsledku nijak nevedlo. Dospívající Marek byl stále naštvaný, agresivní a v odporu, konflikty byly na denním pořádku a já jsem byla vyčerpaná a zoufalá.
Dílem náhoda mě zavedla na semináře nenásilné komunikace, kde jsem se učila jak synovi předat svůj pohled tak, aby se nepostavil na odpor; jak předat svoje zkušenosti tak, aby za nimi nevnímal nátlak; jak si vzájemně a bez boje předat informace. Měnila jsem sebe. A pomalinku se začal měnit i náš vztah.
Když se podívám těch několik let zpět a pokusím se identifikovat hlavní změnu, která nám pomohla ubrat množství konfliktů a zlepšit naší komunikaci, tak jsme se především spolu učili dívat se na věci i z úhlu druhého člověka a důvěřovat, že druhý dělá to nejlepší, co dokáže. Učili jsme se respektu a empatie.
Za moji schopnost ukázat hranice svojí podpory a důvěra, že správnou cestu vzhledem ke svým možnostem dokáže Marek sám najít, je spousta práce především na vlastním poznávání.
... A odměnou je hezký vztah s mými dětmi. To za to stojí.:)
