Co je vlastně takový zázrak? Zázrak je, když se stane něco - Úžasného. Nečekaného. Nepředvídatelného. Jako rodiče jsme svědky poprvé našich dětí a každé z nich je zázrakem. První krok. První slovo. První bábovka z písku. První jízda bez postranních koleček. První …
Zázrak je také to, když se stane něco, na co opravdu dlouho čekáme. Možná v to už ani nedoufáme. Možná jsme se už vzdali. A když to přijde, tak je to zázrak. Svět se nám pak jakoby zpomalí. Možná se na chvíli zastavíme v údivu. Možná i trochu zatajíme dech. Jsou to okamžiky, které si chceme vtisknout do paměti a možná se k nim vracíme v budoucnu a čerpáme z nich pozitivní energii a radost.
Před pád dny mi jedna maminka vyprávěla, jak její holčička v sedmi letech udělala první krok, Jak se bála jí dát spát, aby to náhodou ve spánku zase nezapomněla. Vzpomínám na slova jiné maminky, která do šesti let čekala na první slova svého syna a on jí obdařil rovnou poměrně složitou a promyšlenou větou. Nebo jak čekali spousta let na dovednost chodit na nočník a rovnou chlapec zasedl ve svých téměř šesti na záchodovou mísu.
Někdy se jedná o velké věci a někdy docela o drobnosti, které nám přinášejí naději.
JAK TO U NÁS BYLO A JE: PRÁŠKY
Dohled nad užíváním prášků bych už ráda vyřadila z maminkovských povinností, ale pořád se mi nedaří. Marek tvrdí, že o prášky se stará maminka. Samozřejmě velice dobře ví, jaké užívá. Aby taky ne, vždyť itinerář užívání prášků je rekapitulován na každé návštěvě u psychiatra a několik posledních let dochází k minimálním změnám. Přesto, že rozvržení a užívání léků se mu cpe do každodenního života, tak na každou otázku skálopevně následuje Markovo oznámení „O prášky se stará maminka, já nevím.“
Když jede na návštěvu k babičce, tak maximálně je ochoten dát si pytlíčky s připravenými léky na jednotlivé dny do batohu a následně předat babičce, protože – „Já prášky nehlídám, to je úkol maminky“.
Před pár dny přišel, že by chtěl jet za babičkou. Že tam je sama a že chce nějakou úpravu na počítači, kterou nemůže udělat vzdáleně.
Chystala jsem se odjet na pár dní na hospodářství po svých rodičích, a tak jsem navrhovala „Dneska tě můžu odvézt, zítra už pojedu za zvířaty“ a dozvěděla jsem se „Nene, ještě nemůžeme, ještě jsem se nerozhodl.“ A tak byl odjezd k babičce odložen.
Druhý den ráno mi pak Marek volá, že už se rozhodl jet k babičce. V první chvíli mi hlavou proletělo: To je tedy blbý. Kdybych mu chtěla vyhovět, tak musím domů, pak jeho zabalit, pak do Kutné hory a zase zpátky do Prahy. To je celý den cestování. Než jsem promyslela, tak slyším Markovo oznámení: Už jsem se domluvil s tátou, pojedeme dneska večer. - A jak si zabalíš? - To musíme zvládnout až s tatínkem. - A nemohli bychom to připravit spolu, že bych tě navedla po telefonu. - Ty myslíš, že to zvládnu? - Určitě.
Začali jsme a šlo to jako po másle. Marek si zabalil všechny věci a došlo i na přípravu léků. SÁM. Jenom s telefonickou podporou. Zůstávám v údivu. To snad není možné. Já se dočkala? Jako bych se pohybovala na obláčku.
Jeden den.
Následující den si okolo poledne voláme. Ptám se: Pamatuješ na prášky. Od té doby, co přijel k babičce si měl vzít večerní a pak ranní. Z telefonu se ozývá: „Jé, my jsme na to zapomněli. Pytlíčky jsou pořád ještě v batohu. On mi to nikdo nepřipomněl. Není to můj úkol.“ …. A jsem zpět na zemi.
Ale stejně to je dobrý. Ukázal, že je schopen nebo lépe ochoten si léky připravit, a tak se naděje nevzdávám. Jednou přijde čas, kdy se tohoto maminkovského úkolu zbavím.
