Na kraji makového pole seděl motýl s malým oranžovým cylindrem na hlavě. Skládal a zase rozkládal křídla, ale za chvíli toho nechá a povídá.
„Proč vlastně rozkládám křídla, když tu nikdo není?“
Sotva dořekl, ozvalo se z makového pole: „Vždyť už jdu“. A z máků jako z lesa vyšla panenka.
… Tuhle pohádku jsem jako malá milovala. Když jsem se stala mámou a přišel čas čtení pohádek, tak jsem po ní s radostí sáhla. Jako rodič jsem předávala to moje oblíbené. A zafungovalo to. Děti si Makovou panenku oblíbily natolik, že patřila do pravidelného večerního čtení. Markovy sklony k rituálnosti ale způsobily, že do večerního čtení tahle pohádka patřila víc než rok a já ji postupně začala nesnášet. Se zavřenýma očima jsem zpaměti vyprávěla omleté věty a přidržovala knížku, aby si mohl prohlížet obrázky. Hlavou mi běželo, co bych v tu chvíli dělala raději. Co všechno ještě musím udělat než půjdu spát a jak už jsem unavená. Společné čtení mojí dříve milované pohádky se pro mě stalo nutným a docela i protivným úkolem.
Základem každého vztahu je společně trávený čas, říkají moudré knihy. Ale co když chce dítě dělat něco, co je mimo naše rodičovské možnosti? Co když je nadšené do oblastí, které nás opravdu neberou anebo je dokonce nesnášíme? Navíc chce danou činnost dělat s námi, protože sociální nezralost omezuje možnosti hledat případné další nadšence, kteří by měli zájem stejný? Tohle je pro mě pořád aktuální téma. Marek totiž miluje finančnictví, nadšeně hloubá nad kryptoměnami, celé dny tráví sledováním různých ekonomických křivek, bankovních nabídek a chodí mi hlásit, co prohlásil ten či onen zástupce a jaké názory mají analytici na další vývoj. Kdyby bylo na mě, tak ekonomiku vůbec ze světa smažu. Jsem příznivcem směnného obchodu nejlépe v naturáliích a víc bych se tím nezabývala. Těžko se mi proto hledá společná řeč nad tématem, který je pro Marka celým jeho světem. A navíc chce, abych já pro něj byla hlavním komunikačním parťákem. Jak to udělat, abych společný čas tak nějak neprotrpěla, abych Markovi nevyhovovala, ale i pro mě to bylo v pořádku? Marek tráví většinu času doma. Když se odhodlá jít ven, tak tomu říká „výprava“. Jednu takovou „výpravu“ jsme podnikli včera večer, kdy jsme se jeli podívat na automat na zlaté slitky, který nově umístili v centru Nový Smíchov.
Co bylo potřeba, aby výprava dobře dopadla a oba jsme s tím byli spokojeni?
Společná domluva dva dny předem:
- Vybrat vhodný den - To bylo docela lehké, stačilo kouknout do mého kalendáře.
- Upřesnit čas - Bylo třeba promítnout Markův posun v denním rytmu, kdy v těchto dnech vstává zhruba po 14 h.
- Stanovit předpokládanou dobu návratu domů – Upozorňuji na možné dopravní zácpy a riziko posunu předpokládaného času návratu.
- Co bychom tam oba chtěli mít – Marek je zvědavý, jak bude vypadat a fungovat automat na zlaté slitky a já bych si v centru ráda dala jogurtovou zmrzku.
Těsně před odjezdem:
- Revize aktuální energetické bilance – oba prověřujeme, zda máme dostatek energie na „výpravu“. Chceme, aby to bylo v pořádku. Pokud bychom neměli dostatek elánu, tak potenciálním rizikem, které změní „výpravu“ na „peklo“ mohou být i chybějící kapesníky nebo to, že prší a je třeba si navíc vzít bundu.
V mém vnitřním nastavení:
- Nenechat se zviklat Markovými limity - Určitě si neodpustí nesouhlasný komentář k nutnosti mít respirátor a po chodbách bude chodit hodně rychle. Budu za ním vlát už jenom z pozice, že můj krok je o dost kratší.
- Mentálně se naladit – Vypustit myšlenky na čekající úkoly a být opravdu s ním.
- Nespěchat – Dovolit si i dlouhé postávání u automatu, kdy se zdánlivě nic neděje.
- Necpat do společného času něco nedomluveného – Je to čas nás obou, a tak brzdím svojí tendenci podlehnout lákání výloh a pokusit se do prodlevy vsunout obhlédnutí nějakého vánočního dárečku.
Včerejší společná výprava byla fajn a i na jogurtovou zmrzku došlo. Mně osobně pomohlo především mentální naladění na společný čas, že prioritou je být spolu a v co největším klidu.
Jaké jsou vaše pozorování na společně trávený čas s Vašimi dětmi?
