Nereálné přání podpořené umanutostí a urputností (lékaři hovoří o rigiditě myšlení), které „jiné“ děti někdy mají, je opravdu prekérní situace. Jak z toho ven?
U nás to bylo přání být mozkem v lahvi.
Marek si chtěl dělat svoje projekty, do kterých se uměl zabrat tak, že vůbec nevnímal okolí. A když říkám, že vůbec nevnímal, tak to myslím úplně. Nevšiml si, když okolo někdo prošel. Když se ozvala rána. Když jsem se snažila vtlačit svoji hlavu do jeho zorného pole a něco mu povědět.
Nebyly to jenom podněty z vnějšku. Soustředění na projekt sabotovaly i informace, které mu přicházely z těla. Únava. Hlad. Žízeň. Záchod. Nechtěl to řešit. Nechtěl, aby ho někdo vytrhával z jeho projektu. Aby mu něco rušilo jeho těžko získanou pozornost. Chtěl mít klid na svoje zkoumání, ať už to bylo cokoli. Ponořil se hluboko a nechtěl odtamtud vystupovat. Projekt ho plně pohltil a on v něm byl šťastný.
S přáním stát se mozkem v lahvi přišel zhruba okolo 8 let. Podrobně popisoval svoji představu, jak by mu tam přes hadičky přicházelo to správné papání, aby se mu dobře přemýšlelo, a hlavně si mohl dělat svoje projekty bez rušení. Povídal to jako vtípek, rozverně a my to i tak brali.
Legrací to přestalo být v době puberty. Jeho tělo se měnilo. Rostl téměř před očima, vyrazily mu vousy, pořád se potil. Přidala se epilepsie korigovaná léky s vedlejšími účinky, kterými byla žravost a nabývání na váze. Dyspraxie, která ho provázela celé dětství, byla ještě výraznější. Pořád se někde bouchal, padal a narážel. V té době na tom byla o dost hůř i jeho psychika. Bylo toho hodně a za mnou chodil zoufalý nešťastný kluk, že se chce stát mozkem v lahvi, protože jeho tělo se pro něj stalo nepřítelem.
Už to nebyl vtip. Bylo to čisté zoufalství a volání o pomoc. On po mně chtěl, abych ho zachránila. A já nevěděla, kudy z toho ven. Zkoušela jsem vysvětlovat nereálnost přání a hledala jsem důkazy, že takto pokročilá věda ještě není. Odvést pozornost. Rozveselit. Zaměstnat něčím jiným. Sžíralo mě to. Úměrně se sílou Markovy úzkosti se zvyšovala naléhavost jeho přání a moje zoufalost z neřešitelnosti situace.
Až jednou, když jsem vyplýtvala všechny moje pokusy o vysvětlení, ze mě vypadlo: „Já vím, ty chceš být mozek v lahvi. Nemusel bys pořád řešit hlad, záchod, žízeň .. mohl by sis v klidu dělat svůj projekt. To by bylo fajn, viď?“
.. A k mému překvapení se uklidnil.
Teď už rozumím mechanismu, který platí na nás všechny (i „jiné“ děti): Pokud nám někdo něco sděluje, tak od nás potřebuje především potvrzení, že jeho sdělení rozumíme. Náš názor, hodnocení, návrh řešení, zkušenost a radu mu můžeme nabídnout až v dalším kole. V první řadě potřebuje vědět, že chápeme, co nám povídá.
Mají vaše děti přání, která nejsou splnitelná? Jak se s jejich naléháním vypořádáváte?
