Jsou 3 druhy věci
- Moje – Nad nimi já určuji pravidla. Já o nich rozhoduji. Já se o ně starám. Já s nimi zacházím. Jsou plně v mojí moci. Když chci, abys mi s nimi pomohl, tak tě požádám.
- Tvoje – Jak bude nakládáno s tvými věcmi určuješ ty. Jsou to tvoje pravidla. Ty se o ně staráš, ty s nimi zacházíš a jsou plně v tvé moci. Když chceš, abych ti s nimi pomohla, tak mě požádáš.
- Naše – jsou to věci společné, kde se domlouváme na pravidlech, která vytváříme společnou dohodou.
Snad každému rodiči „jiného“ dítěte se hlavou honí obava: Zvládne někdy fungovat samostatně? Mně osobně tahle otázka běží někde na pozadí neustále. Kromě syna s AS, ADHD a dalšími odlišnostmi mám dceru, u které jsem si od mala jista, že zvládne všechno, co bude potřebovat. V některých oblastech jsem u Marka v klidu, ale jiné jsou stále katastrofální, ačkoli je to už dospělý muž. A tak stále hledám nějaké postupy, jak samostatnost posílit a jak se k tomu jako rodič postavit. Zajímá mě, jaké jsou vaše zkušenosti.
JAK TO U NÁS BYLO A JE: MOJE / TVOJE/ NAŠE VĚCI
Vzpomínám na kluka ve školkovém věku v čekárně u doktorky, který se mamince snažil vnutit svoji bundu, aby na ní dohlédla. Máma klidně prohlásila „Proč mi to podáváš, vždyť je to tvoje?“ Kluk si bundu položil vedle sebe na sedačku a dával na ní pozor. Maminka má můj obdiv. Já tohle nedokázala. A proč vlastně? Protože by bundička vedle ukrouceného Marka během chvíle byla na zemi. Protože kdybych mu bundičku nesundala sama, tak zůstane nabalenej, následně se zpotí a udělá scénu. Protože čekání pro něj bylo natolik zatěžující, že jsme se pohybovali na kraji afektu. Protože jsem byla vystresovaná, jestli vyšetření vůbec zvládneme nebo půjdu domů neúspěšně navíc se řvoucím dítětem.
„Jinakostí“ Marka jsem byla posouvána do role většího pečovatele, než jak to bylo u „normální“ dcery. Ačkoli je o dva roky mladší, tak už v batolecím věku v samostatnosti Marka předběhla. Když si chtěla něco udělat sama, tak to začala dělat. Když potřebovala pomoc, tak si řekla nebo jsem jí nabídla, pokud jsem měla dojem, že můj zásah daná věc potřebuje. Bylo to o domluvě a já, jako rodič, jsem se postupně mohla stáhnout a nechat to na ní.
U Marka mi to nefungovalo. Většinou jsem reagovala intuitivně, ale chtěla jsem najít nějaký návod a zatím největší smysl mi dává právě dělení věcí na to, kdo je „majitelem“, tedy, kdo za ně bere zodpovědnost.
Příklad:
• Hlavní postava – krabička s papírovými kapesníky
• Místo – postel dítěte
• Situace – střet názoru dítěte a matky
Máme to takhle - kapesník z krabičky vytáhneme, použijeme a vyhodíme do koše. Shodli jsme se na tom s tátou dětí i s dcerou. Marek to chtěl jinak. Usmyslel si, že u krabičky s kapesníky chce mít ještě jednu krabičku, do které bude dávat kapesníky použité. Zdá se to jako dobrý nápad, protože jsou použité kapesníky pěkně na jednom místě.
Jedno z příhodných míst uložení krabičky s kapesníky je postel. Pěkně za hlavou, na dosah. Ale shromažďovat zaschlé kuličky u postele? Fuj. Můj pohled hlavního hygienika domácnosti křičel. To nemůžu dopustit, aby moje dítě mělo celou noc u hlavy takovouhle bacilovou nálož. Vyhazování bylo na mě, protože on to neudělal. Vyšťourat ztvrdlé papírky z krabičky s vyříznutou dírkou není zrovna fajnová zábava, a tak jsem někdy podrážděně okomentovala, někdy se na to vykašlala, někdy na Marka houkla trochu víc a někdy jsem se naštvala tak, že jsem krabičku s použitými kapesníky vyhodila sakumprásk. Jak na moje předchozí projevy Marek nereagoval, tak vyhození sběrací krabičky bylo důvodem ke vzteku. Nějakou dobu jsme se o tom přetahovali. Abych byla upřímná, tak to bylo několik let. Pak jsem to nechala plavat. (On totiž každý vir má jenom nějakou životnost, že?)
A jaké z toho pro mě plyne poučení?
Jako rodič máme jeden z důležitých úkolů sledovat, co jsou věci, které dítě chce už mít pod svojí kontrolou. Pak se stáhnout a rozhodování o dané věci nechat na něm (i když nám zůstává právo veta a můžeme zasáhnout, pokud bude pohled dítěte hodně nestandardní).
.. A myslím, že to platí obecně. Ne jenom o materiálních věcech, ale i o všech záležitostech, které se dítěte týkají.
