Křik, vztekání, ječení, dožadování se, dupání, mlácení dveřmi, uraženost, řev – Markův afekt v různých podobách se v naší rodině vyskytoval od synova narození. Vždycky jsme tak nějak pořešili, domluvili, někdy ustoupili a někdy nahradili něčím jiným. Nevyváděl jenom mě, zlost byla směrována někdy na dceru, na tátu, ve škole na spolužáky, na paní asistentku. Někdy se vztekal tolik, že vyčerpáním usnul. Bylo to náročné a vyčerpávající pro všechny zúčastněné.
Jak rostl, tak si víc uvědomoval, že nemůže dělat scénu ve společnosti a svoje vzteky řešil především doma. Ne vždy to bylo až tak extrémní, ale někdy to byl opravdu masakr. Marek pak svoji zlost a křivdu, sesbíranou někde venku, celou vyklopil na mě. Byla jsem pro něj bezpečným přístavem, do kterého může vyslat celou svojí přílivovou vlnu.
Ale moje reakce ne vždy byla taková, jakou očekával.
Chtěla jsem pochopit, co se vlastně stalo, a tak jsem se
- Někdy možná až šťouravě vyptávala, abych porozuměla a zdržovala jsem tím. - To nechtěl.
- Někdy jsem ve střípcích informací našla něco, co jsem chápala jako Markovu chybu a upozornila jsem na to. - To nechtěl.
- Někdy jsem cítila potřebu hájit druhou stranu a snažila jsem se vysvětlit možné důvody. - To nechtěl.
A jak na to reagoval Marek?
Jako bych přilila vodu do ohně. Možná rovnou benzín. Jeho zuřivost se zvýšila. Ani ode mě nedostal, co očekával a vnímal to, že s ním bojuju. Přidával. Ještě víc křičel, ještě víc mu šlehaly z očí blesky. Ještě víc gradoval jeho vztek. Měla jsem před sebou rozzuřené zvíře, které bojovalo o přežití.
Proč si to dovolil ke mně?
- Protože byl v bezpečném prostředí domova.
- Protože ode mě očekával, že budu na jeho straně a zastanu se ho.
- Protože jsem pro něj nejbližší člověk na světě.
Byla to taková vlna emocí, která se ve mně okamžitě odrazila. Při pohledu na své milované dítě, které se přeměnilo na zvíře jsem pocítila strach. Bála jsem se, že mu přeskočilo. Bála jsem se, že si ublíží. Že se mu něco stane. Že zaútočí na mě. V hlavě mi běhalo – „Proboha, co mám dělat?“
- „Je tohle situace, kdy už mám volat doktory? Já ale nechci, aby mu dávali injekci na uklidnění.
- „Já nechci, aby se s ním vezlo, že je útočník. To nemůžu jako máma dopustit.“
- „Ale co když si ublíží, co když se mu spustí zase epileptický záchvat. Co když nějak zkolabuje?“
... Obrovský strach. Obrovská zodpovědnost. Obrovská bezradnost. Obrovské zoufalství.
Tuhle gradaci Markovy zlosti jsme si mohli odpustit, kdybych mu dokázala rovnou poskytnout co chtěl. Já jsem hledala řešení, to on nechtěl.
A co vlastně ode mě čekal?
MAREK ODE MĚ CHTĚL POCHOPENÍ
Stalo se mu něco, co vnímal jako nespravedlnost a chtěl, abych mu rozuměla. Abych přijala jeho emoce. Abych mu potvrdila, že rozumím tomu, že se zlobí. Chtěl, abych přestala hledat důvody, příčiny a řešení, ale „jenom“ dala jasně najevo, že vnímám, že se mu stala křivda.
Jak to udělat?
Kdyby na nás někdo koukl oknem, tak by viděl následující scénu:
- Marek se vzteká. Tečou mu slzy. Něco na mě křičí.
- A já před ním stojím. Dívám se na něj. A pokud něco řeknu, tak je to prosté „Aha“.
Myslím si, že moje schopnost takto reagovat byla zlomovým okamžikem, který nám pomohl situaci doma zlepšit. Z vlastní rodiny jsem neznala, protože u nás doma se silné emoce nezveřejňovaly. Musela jsem se učit.
Říká se tomu Empatická reakce a mým zdrojem je kniha Respektovat a být respektován (Jana Nováčková, Dobromila Nevolová) a kurzy Nenásilné komunikace (Helena Kurzweilová) včetně knihy od Marshalla Rosenberga a také setkávání s dalšími rodiči.
A pokud budete mít zájem, můžeme se učit spolu na seminářích, které začínají na podzim.
