Přišla k nám jednoho říjnového dne. Nakoukla oknem do kuchyně a ohlásila se úpěnlivým zamňoukáním. Byla hladová a s hlubokým kousancem na krku. Do éteru jsem už dřív vyslala žádost o vychovanou kočičku, která se bude držet doma. A teď tu byla. Koukala na mě svýma obrovskýma modrýma očima a cpala se do dveří sotva jsem je na škvíru pootevřela.
...
Doma jsme byli jenom tři. Marek byl na několik měsíců hospitalizován na psychiatrické léčebně na doporučení lékařů, protože nikoho nerespektoval, střídavě se vztekal nebo brečel, ve škole učitelům vyhrožoval, že je praští, s celým světem byl v neustálém boji. Nevěděli jsme, jak mu pomoci a tak jsme s návrhem doktorů souhlasili.
Nevím, pro koho bylo tohle období větší očistec. Dodržování přísného režimu se spoustou zákazů, v neustálém hluku, bez chvilky o samotě, na pomezí šikany, pro syna v léčebně. Nebo pro nás doma, kdy já jsem se užírala výčitkami, že moje dítě je v takovémto prostředí, že jsem ho nedokázala dostatečně vést, aby pochopilo, co od něj společnost žádá nebo manžel s dcerou, kteří se mnou tuhle bezradnost sdíleli.
Tehdy jsem žila od víkendu po víkend. Vždy v pátek jsem Marka vyzvedla v léčebně a odvezla domů. Doma pořádně vykoupala, navařila, povídala si s ním, obstarala a v neděli s čistým prádlem a zásobou dobrot vrátila do léčebny. Hodně jsme si telefonovali a myšlenkami jsem byla stále s ním. Připadala jsem si jako snad ta nejhorší matka, která svému dítěti nedokáže ani vysvětlit základní společenská pravidla.
Důvodem nástupu do léčebny byly množící se stížnosti ze školy a naše marná snaha najít nějaké řešení. Nevěděli jsme si rady a na doporučení lékařů Marka nechali hospitalizovat. Školní konflikty často vznikaly něčím zdánlivě opomenutelným jako bylo razantní projití dveří a jejich nepodržení pro další spolužáky. Ty pak čekali na první příležitost, kdy mohli jakoby mimochodem shodit penál z lavice nebo šlápnout na ucho školní tašky, přeházet pedantsky vyrovnané sešity nebo infikovat obsah školní tašky posmrkaným papírovým kapesníkem. Následoval Markův výlev vzteku a tím i omezení další výuky. Ačkoli byla ve třídě pro Markovu podporu asistentka, tak pro dobu přestávek, kdy tyto konflikty vznikaly, byla často jinde. Významnou pomocí ve škole byla paní ředitelka, která většinu těchto situací řešila rozumným zavoláním mě, abych si pro Marka dojela. Nicméně situace stále gradovala a končila Markovým umístěním v léčebně. Byla jsem nešťastná matka, jejíž syn byl v blázinci.
...
Ten den byla dcera ve škole, manžel v práci a na prahu mi stál chlupatý modrooký uzlíček. Jako by za mnou přišla radost. Vhodnou jsem našla jenom tuňákovou konzervu, kterou vylízala do posledního kousíčku. Jela jsem vyzvednout dceru z kroužku a v duchu se připravila, že po návratu na zahrádce kočička už nebude. Byla a pořád měla hlad. Nechali jsem jí spát ve verandě s otevřenými dveřmi, aby se případně mohla vrátit za svým majitelem. Ráno byla veranda prázdná a ani na volání se nikdo neozval. Odpoledne do kuchyňského okna zase nakukovala chundelatá hlavička. Obešla jsem okolí, zda nenajdu leták, že se někomu ztratila kočka, hledala jsem v inzerátech, zda někomu nechybí. Pak veterina a už s námi zůstala. Tohle chlupaté zvířátko si nás postupně všechny získalo. Na začátku byla vděčná za deku u topení, teď se nežinýruje lenošit v posteli. Lucinka.
