„Máš s sebou všechno? Klíče, kapesníky, vodu ..?“ napovídám svému synovi před odchodem z domu.
Po několika připomenutích se dívá do batohu a neochotně doplňuje chybějící.
I za tohle mohu dostat nálepku hyperprotektivní máma. Můj syn s Aspergerovým syndromem a poruchou pozornosti je už dost velký, aby si sám ohlídal. Ale nedělá to, zapomíná, a když nemá „to své“, tak vybouchne.
Hlavou se mi honí: „Proč to vlastně pořád dělám? Kdy už to konečně zvládne sám? Dneska je důležité, aby byl co nejvíc v pohodě, tak ho musím zkontrolovat.“, omlouvám se sama před sebou. Připadá Vám to známé?
Synova přizpůsobivost je v některých oblastech opravdu tristní. Pokud se sejde více pro něj náročných okolností, tak přichází afekt. Lavina zoufalství, do kterého se beznadějně propadá a stojí ho obrovské množství energie. A mě s ním.
Asi pořád mám v sobě určitou úzkost ochránit svoje dítě a pomoci mu, aby bylo všechno v pořádku a k žádnému afektu nedošlo. Jako bych držela ochranné ruce okolo svého dítěte a snažila se zabránit, aby znovu narazilo. Protože už upadlo tolikrát, že je celé pochroumané. Všechny jeho pády jsem prožívala s ním. A že jich bylo. Asi proto pomyslné "ochranné ruce" nastavuji dřív, než by bylo nutné. Preventivně, jenom o ždibíček dřív. Možná další den zase o kousek, pro jistotu. Vždyť to dělám pro jeho dobro, aby byl klid. Zdá se to nepochopitelné? Chci toho tolik?
Když se narodil, tak jsem taková nebyla. Důkaz mám ve svojí dceři, o dva roky mladší, než je syn. Jako zhruba rok a půl stará holčička mi jednou při oblékání vytrhla z ruky punčocháčky, rezolutně prohlásila „Já sama“ a začala se do nich soukat. Do školky si nosila věci v batůžku a prostě jednou přišla, že už má zabaleno. Ona byla iniciátorkou, která převzala za sebe zodpovědnost. Já jsem pomáhala, pokud potřebovala, a když to někdy nešlo, tak jsem si byla jista, že skvěle zvládne sama. Krásná role maminky.
Kdy nastal podobný zlom u syna? Přemýšlím a uvnitř ve mně křičí - „Nikdy“. V sebepéči vždycky potřeboval dopomoc. I nyní za prahem dospělosti je úspěšnost správného navlečení trika 50:50 a absence papírových kapesníků v kapse ho snadno uvrhne do jámy zoufalství a naprosté beznaděje, ze které se bez pomoci druhých stále nedokáže dostat. Jeho život je propletencem podmínek, které musejí být splněny.
Není to jenom o sebepéči, kterou uvádím pro názornost. Takovýchto podmínek je spousta. A podstatně složitějších. Zabránit maléru je pak balancováním na špičce ledovce a náklon k afektu je opravdu blízko. Jak dosáhnout aspoň trochu pohody?
Myslela jsem si, že máma se svým dítětem se doplňuje. To, co ono postrádá, ona může dorovnat. Chybějící přizpůsobivost syna jsem nahrazovala mojí flexibilitou. Jeho netrpělivost hromadou mojí trpělivosti. Jeho emoční nestabilitu mojí rozvahou a klidem. Myslela jsem, že to je tak správně. Do té doby, než mě obavy z dalších nárazů dohnaly k tomu, že jsem nevědomě začala víc „svírat pečující dlaně“. Jemu jsem bránila „v rozletu“ a mě to stálo spousta sil.
Nevěděla jsem, co s tím a potřebovala jsem se vyznat sama v sobě. Učila jsem se autenticitě a respektu.
K mému překvapení mě syn následoval. A tak už vím, že:
Když chci, aby on se učil pojmenovávat, co cítí, tak já musím umět pojmenovávat svoje pocity.
Když chci, aby mi svoje pocity prozradil, tak já musím mít odvahu neskrývat ty svoje.
Když chci, aby měl sám k sobě empatii, tak ji poskytuji sama sobě.
Změna začala u mě a on se přidal.
.. To je cesta, kterou spolu nyní jdeme. A funguje nám.
