Cesta k životní radosti vede přes sebepoznání a rozvoj sebe sama. Připadá mi, že každé odhalení podvědomého omylu, který mi řídil život a nastavoval většinou i nesmyslná omezení, mi přináší pocit „hurá, už jsem na to přišla“ a pomyslně vystoupnu o schůdek dál. Pak ale objevím další mety a dostaví se zklamání, že to pořád vlastně není žádná hitparáda. Když se podívám zpět, tak mohu být spokojena a sama sebe pochválit, ale takový ten plný pocit radosti se nedostavuje.
Stále víc si uvědomuji, že pocit radosti je o posunech, ale taky o tom, co sním. Jestli jsou moje představy vůbec reálné.
Možná je radost jenom zábleskem. Chtít, aby to byl setrvalý stav, je nesmysl. Možná je to způsobeno určitou omezeností vnímání, kdy jsme schopni zaznamenat jenom změnu. Když je něco neměnné, tak už to nevnímáme. Třeba nyní mi pohled z okna na šedivé uplakané mraky vrací vzpomínku na letní nebeskou modř, kterou jsem vnímala na začátku léta, ale po několika dnech veder nadšení opadlo.
A tak mi šedivost nebe rozzáří letící krahulík a vítající huňatý pes. Podobně jako byly prosvětlením v letním setrvalém parnu malé nutrie u cesty.
Radost přichází v záblescích. Stačí pozorovat a být na příjmu.
