V charakteristikách lidí na spektru autismu se většinou uvádí, že nerozumí emocím, že nemají empatii a postrádají schopnost vidět věci z perspektivy druhých. Existuje spousta návodů, jak jim vysvětlit, aby pohledem na druhého pochopili jeho řeč těla, aby rozuměli tomu, jak se ten druhý cítí.
Často si povídám s rodiči, hlavně s maminkami, které nácvikům svých dětí věnují obrovské úsilí. A přemýšlím, jestli se naše děti nesnažíme posunout někam, kam se možná ani dostat nemohou. Nebylo by lepší jít jim naproti? Neočekávat, že vyčtou naše emoce z mírně pozvednutého obočí, či ze zvlněných úst, ale svoje emoce lépe popisovat a slovně pojmenovávat?
Nedávno jsem se setkala s maminkou, která mi vyprávěla o své pubertální dceři s Aspergerovým syndromem a stěžovala si na nepořádek v dceřině pokoji. Dostaly jsem se i k větě, kterou jí dcera pověděla – „Mami, já nikdy nevím, kdy se začneš vztekat“. Stejnou otázku jsem jí položila já. A ona jako by ji teprve opravdu slyšela začala přemýšlet ..
Ona: „No, předtím tak jako bublám“.
Já: „Bubláš? Co to znamená?“
Ona: „No, pořád jako držím, je to dobrý a pak už toho je moc.“
Já: „A zlobíš se kvůli tomu jejímu nebo se toho prostě víc shromáždilo?“
Ona: „Vlastně je to ta pomyslná kapka, kdy se sejde víc věcí, já jsem prostě přetížená a vybouchnu“.
Já: „Aha, takže ty jsi přetížená a pak vybouchneš. Dalo by se to zastavit o chvilku dřív?“
Ona: „Vůbec netuším. Jak bych to měla udělat?“
Není to zase tak dávno, kdy jsem na tom byla nějak podobně. Tehdy jsem byla odpojena od svých pocitů, nedávala jsem jim prostor. Do mého každodenního koloběhu se prostě nevešly. A pak když jich bylo moc, tak jsem vybouchla. Můj syn na to reagoval stejně. Z jeho pohledu byla moje reakce nepochopitelná, a tak na mě začal taky křičet. Oba jsme byli v silných emocích a nebyli jsme schopni vzájemného pochopení.
Většinou jsem se uklidnila o trochu dřív a jeho jsem se pracně snažila uklidnit také. Vzniklou situaci jsem si dávala za vinu a nejednou se dostavil pocit hanby, že jsem to nezvládla.
Jeden z klíčů, které potřebují pro lepší komunikaci lidi s Aspergerovým syndromem, je naše čitelnost
… Alespoň tedy taková je moje zkušenost.
(A netýká se to jenom dětí s „jinakostí“. Jak by se nám všem lépe žilo, kdybychom dokázali povědět svoje potřeby a emoce o kousek dřív, než dopadne pomyslná poslední kapka do číše.)
Naše děti potřebují jasné a pro ně pochopitelné pojmenování toho, jak se cítíme. Abychom tohle dokázali, tak se ve svých pocitech musíme nejdříve vyznat sami.
Jak to udělat? Můžeme začít tím, že se budeme učit oddělovat naše emoce od objektivních faktů dané situace. Mně k tomu pomohla Technika pozorovatele, kterou jsem se naučila na kurzech Nenásilné komunikace.
Při Technice pozorovatele zkoušíme popsat vzniklou situaci bez našeho hodnocení, které vyvolává emoce. Jako bychom byli vnější, emocionálně nezainteresovaný, pozorovatel. A tím rozdělíme předchozí "změť" na objektivní informace na jedné straně a naše soudy, hodnocení a pocity s tím spojené na straně druhé.
S maminkou z rozhovoru jsme takto identifikovaly, že kritické je období navečer, kdy je už unavená a binec v dceřině pokojíku je pro ni nějak hůř snesitelný. Tak pro klid doma večer k dceři do pokoje prostě nechodí.
Pro mě osobně je Technika pozorovatel prvním stupněm pro zvládání vlastních emocí a určitě se jí budeme věnovat na podzimním kurzu o komunikaci.
