Jsem neurotypická máma dvou úžasných, dospělých dětí. Dcera byla dítětem takovým, jaké většinou děti bývají, ale starší syn od miminka potřeboval pořád něco jinak. Na své 22 narozeniny za mnou přišel s tajuplným oznámením: "Já už vím, proč jsem se zrovna tobě narodil....abych tě naučil chodit divnými cestami." A má pravdu.
Když se ohlédnu zpět, tak musím upřímně přiznat, že jsem si mnohokrát přála jít po té široké vyšlapané cestě spolu s dalšími „normálními“ a vůbec jsem nechtěla lézt do zarostlého roští, kam mě Marek táhl. Jeho jinakost pro mě byla zkouškou, která mě vedla do oblastí do té doby pro mě neznámých. Jeho svět je totiž zásadně odlišný od toho, co je v mém světě obvyklé.
Jako malého jsem se snažila jeho výjimečnost především chápat. Marek se potýkal hodně s omezeními danými silnou senzitivitou a hyperaktivitou. Proto jsem se o diagnózách vzdělávala ze zdrojů, kterých bylo tehdy poměrně málo, intuitivně jsem se přizpůsobovala a vyhovovala. Přesto v naší rodině pohoda ne vždy panovala. Markovy požadavky byly příliš odlišné od toho, co jsme mu dokázali poskytnout a co mi dovolovala moje přesvědčení, že jako rodič ještě mohu umožnit. Zpětně musím přiznat, že tato moje přesvědčení byla postavena na autoritativní výchově v mojí původní rodině, kdy rodič je ten, kdo má zkušenost, a proto ví a vede. Nějak podobně na tom byl i manžel a ačkoli jsme se naše děti snažili vychovávat přes dohody a vysvětlování, tak ve vyhrocených situacích se naše rodičovská nadřazenost projevovala, a to na Marka nefungovalo.
V době Markovy puberty to v naší rodině přímo jiskřilo. Marek se dostal do silného vzdoru proti všem a všemu. Pevně si hájil svoje zájmy a zdálo se, že ostatní, ani další členové rodiny, ho nezajímají. Co bylo pro mě základem pro zachování zdraví, to pro něj bylo zbytečné. Co jsem vnímala jako životně důležité, to nechtěl dělat. Co jsem považovala za nutné pro fungování v naší společnosti, to odmítal. Spousta let hledání nestandardních a často nedostupných řešení, která by Markovi vyhovovala, mě stálo tolik energie. Nekončící sled náročných situací způsobily depresi. Pak už jsem neměla sílu.
Když jsem se cítila nejhůř, tak mi pomohlo uvědomění, že jestli mám ještě nějak fungovat, tak musím začít u sebe. Začala jsem se věnovat sama sobě za pomoci terapií a seminářů osobního rozvoje. Učila jsem se poznávat, co je pro mě dobré a dovolit si dát to najevo. Se mnou se autenticitě a respektu učily i moje děti. Ano, opravdu, i Marek. A společně jsme začali opravovat naše vztahy a poskytovat si vzájemný respekt a důvěru.
Pro můj osobní život byla změna přístupu zásadní. Pozorovat se a autenticky popisovat - s respektem k sobě. Naslouchat, ptát se a nesoudit - s respektem k druhým.
.. To je přístup, který mi pomáhá mít hezké vztahy (nejenom s mými dětmi) a žít spokojený život.