Začít dělat věci jinak je strašně těžké. Když něco neumíme a učíme se novou dovednost, tak se postupně seznamujeme s pravidly, zkoušíme, trochu bouráme a možná se začíná i dařit. Ale jak udělat, když jste zvyklí na nějaký postup a najednou byste měli postupovat jinak?
Když jsem si pro nějakou činnost našla způsob, který mi funguje, tak se ho držím. Proč ho taky měnit? Opakování je důkazem osvědčeného, šetřím tak energii. Stejným způsobem loupu brambory, vařím omáčku, mám zaběhlý postup na úklid … a taky nakupuji.
Jak naučit dítě, aby se drželo našeho postupu, protože jinak způsobuje nějakou neplechu? Nejsem příznivce zakazování, nařizování nebo dalších restrikcí. Ale musím přiznat, že zatvrzelost mého syna nebo spíš nepozornost daná diagnózou ADHD mě donutila přistoupit i na postupy, kterým bych se ráda vyhnula, přesto se ukazují jako fungující.
A ted už konkrétně: Jde mi o koblihy.
Když jsem byla malá, pekly jsme je s maminkou. Nadýchané, slaďoučké a voňavé. V obchodě se daly koupit jenom promaštěné koule. Pekaři pokročili a v i obyčejných obchodech najdete úžasné výtvory. Pravda, pokud přijdete v nedobrou dobu a v bedýnce se prohrabalo několik zákazníků a jsou oválené, tak to je horší. Ale pokud se vám podaří chytit ty akorát pocukrované...Mňam.
Jako studentka jsem chodila na brigádu do pekárny v Michli na noční a k ránu jsme tam dělali koblihy. Mám je prostě ráda – s ovocnou marmeládou, jahodovou nebo meruňkovou. A moje děti je mají rády taky. Hlavně Marek.
Už jako malý, když jsem je přinesla z obchodu, radostně se zakousl do měkkého těsta. Z cukru se mu vytvořilo kolečko okolo pusinky, která se na mě spokojeně usmívala. To je obrázek, který mám v paměti pokaždé, když kouknu na načančanou nabídku čerstvých koblih.
Tahle moje představa má ale šmouhu, cukrovou stopu, která padala právě z té rozesmáté pusinky na tričko, na podlahu, na koberec .. všude. Vždycky jsem Markovi přistrčila talíř, aby cukr a drobečky padaly na něj. Pravda, často stejně v druhém kole na podlaze přistály, ale aspoň jsem se snažila.
Jak postupně rostl, začal si věci brát sám, takže i koblihy, když na ně dostal chuť. V Markově postupu „servirování“, ale talíř zařazen nebyl. Neviděl to jako podstatné. Nedávalo mu to smysl. Možná mu jeho pozornost nedovolila všímat si drobečků, možná určitá zraková vada neumožnila drobky na podlaze vůbec zahlédnout, možná dílem i určitá pohodlnost mu bránila sáhnout po talíři, možná nevěděl, po jakém talíři sáhnout.. možná … těch důvodů by se dalo najít hodně. Můžeme omlouvat, ale zkuste v tom žít.
Můj nákup koblih tak byl potrestán pocukrovanou podlahou.
Opakovaně jsem vysvětlovala, zdůvodňovala. Marek pochopil a věřím že i chtěl vyhovět, ale pak … když se na lince objevil voňavý sáček s koblihami, tak po nich sáhl a na talíř prostě vůbec nevzpomněl.
Musela jsem přistoupit ke tvrdším postupům. Sama pro sebe jsem si dala závazek, že budu koblihy kupovat až tehdy, když Marek slíbí, že bude používat talíř.
Tam jsme narazili. Slib je totiž něco, co syn nechce dávat. Brání se „upsat“ se k dodržování dohody. Patrně to souvisí s jeho obrovskou potřebou kontroly a možná i černobílým viděním … No ale zpět ke koblihám.
Takže jsem se rozhodla, že koblihy koupím, až dostanu od Marka slib na používání talíře. Zdá se to jako poměrně striktní postup a zdánlivě jednoduchý. Koblihy nejsou životní nutností, takže když budou nějakou dobu v jídelníčku chybět, tak se určitě nic strašného nestane. Tak jsem si to říkala.
Dostaly mě ale moje vlastní zvyky. Moje zaběhlé způsoby, jakými nakupuji. Vejdu do obchodu s plánem nakoupit a krátkým seznamem, na co nestandardního mám pamatovat. A pak je tu seznam těch obvyklých věcí, jako jsou rohlíky, jogurty, banány, nějaký salát … a za ty roky se mi do standardního seznamu dostaly i koblihy. Když na pultu najdu nadýchané bochánky, tak po nich sáhnu. Takový pěkný úlovek nesu domů a až doma, když vznikla cukrová cestička na koberci mi v hlavě vyskočí vykřičník - Pozor, já mám s Markem dohodu, že pokud on neslíbí, tak já nenakoupím. Najednou se tenhle závazek, stával víc mým úkolem než Markovým. Marek byl v pohodě. Vždyť o nic nejde. Koblihy nejsou životní nutností.
A další nákup se situace opakovala. A pak další jsem si na úkol vzpomněla, když jsem nadýchané bochánky dávala v pytlíku do tašky. Pořád jsem jela ve svém zvyku a nedařilo se mi z něj vystoupit.
Pochopila jsem, že je na řadě krok, který musím udělat na mé straně. Napsala jsem si papírek s pokynem – KOBLIHY ZAČNU KUPOVAT, AŽ MI MAREK POTVRDÍ, ŽE JE UMÍ JÍST TAK, ABY NECINTAL - a nalepila jsem ho na dveře, abych ho měla před očima.
Teprve při psaní lístečku se mi změna vepsala do paměti. Jako by se mi při psaní slov na žlutý papírek měnila moje paměťová stopa a v mém zvyku – když vidím nadýchanou koblihu, tak po ní sáhnu - se vytvořila křižovatka. Když jsem se pak při nákupu dostala na tuto křižovatku, zastavila jsem se. A rozhodovala jsem se: Jsem dostatečně připravena na to, dohlédnout, aby Marek jedl koblihy s talířem? Nebude mě otravovat ho upozornit na talíř nebo koblihy raději naservíruji sama? Jak jsem na tom dneska s energii?
A někdy jsem je koupila a někdy ne.
Marek si začal všímat, že koblihy nejsou standardem a že začínají být spíš vzácností. Registroval, že ke koblize patří talíř. A jednoho dne slyším z kuchyně: „Jé, koblihy. To si musím vzít talíř.“
A začalo to fungovat. (Většinou)
...Dneska jsem se rozhodla, že svůj žlutý lísteček už můžu ze dveří sundat.
Udělali jsme velký kus práce ve vyjednávání, v dovednosti kompromisu, ve vzájemném respektu a toleranci, v důvěře a spolužití.
Mám v očích slzy. Taková blbost a tak dlouho nám to trvalo.