„Nechcete už konečně spát?“ – jako by říkalo silnější štěbetání v hnízdě jiřiček po římsou střechy a slabších několik hlásků odpovídá „Ne, ještě ne. Táto, chceme pohádku“.
Sprchuji se ve vybourané vaně a přitom jsem na návštěvě v rodině jiřiček, které se nám usadily na římse střechy domu po tátovi, kde už se druhý rok snažím o rekonstrukci. Opravy se dostaly do fáze, kdy řemeslníci vanu vysekaly a vystěhovali před dům. Dali jsme ji na betonek pod okna koupelny, vyvedli ven vodu, zapojili sprchu, odpad rourou prodloužili k trávníku, přinesli rohožku a židli pro odložení věci.
A tak stojím ve vaně pod širokým nebem, sprchuji se vlažnou vodou, dívám se na oblohu a poslouchám, co se děje dál v hnízdě našich jiřiček.
„Tak já vám teda budu vyprávět, jak jsem dneska chytit tu největší mouchu“ ozývá se silnější štěbetání a na to se strhne spousta jemňoučkých hlásku „Jo. Jo, táto, povídej. Pak už budeme spát. Slibujeme. Opravdu.“
Dál už slyším jenom jeden hlásek a po chvilce je v hnízdě ticho. Jako by mi příroda dovolila nahlédnout do domácnosti svých drobečků.
... Z vany se mi nechce. Je horko. Asi si dám později další kolo. Pod hvězdami.