„Marku, máš teď večer nebo ráno“, slyším z telefonu zatímco za okny padá podzimní tma. Je říjen a půl šesté večer, venku už se stmívá a Marek dosnídává jogurty. „Před chvíli jsem vstával, tatínku“.
Markův biorytmus se posouvá, potřeboval by každý den o 2-3 hodiny víc a ted to vychází tak, že večer vstává. Z vedlejší místnosti slyším, jak vypráví o svém pokusu osekat Windows na minimum. „Podařilo se mi to dostat na 4GB a fungujou a to standardní instalace je 16GB“ a podrobně popisuje předchozí fáze, kdy osekání funkcí vedlo k rozbití operačního systému. „A co budeš dneska celou noc dělat?“ „Nevím, tatínku, asi budu testovat, jestli nejde ubrat ještě kousek“. Syn se s tátou málokdy vidí, ale často si volají. Aspoň že tak.
Pak je v pokoji ticho, zastavil se i pravidelný pochod, čtyři kroky, otočka, čtyři kroky, otočka, čtyři kroky... Takhle Marek rázuje, když se potřebuje soustředit, když přemýšlí, když vypráví. Je to lepší než když neví co-by, to se rozplácne v posteli a nebo chodí za mnou „Maminko, budeme si povídat?“ „Tak jo, máš nějaké téma? „Nemám, ale já potřebuju, abychom si povídali.“
Jsou tři v noci. Z kuchyně se ozývá bouchání plechy, jak si Marek rozpéká pizzu. Je to jediné jídlo, které si je schopen a ochoten ohřát. Po třech letech, kdy se spustil jeho jiný biorytmus už se dokáže zadržet a nevběhnout mi uprostřed noci do pokoje, že chce oběd. Anebo povídat.
Dneska musím vstávat brzy, tak stíhám Marka zachytím rozespalého, aby mi trochu pověděl, jak se v noci měl. Leze do postele stejně oblečený jako byl celý jeho „den“, v trenýrkách.
Není schopen zaměstnání ani v chráněných pracovních podmínkách, napsali v posudku o invaliditě.
Zhruba za týden se jeho biorytmus sladí s tím obvyklým, to pak možná „vyrazíme na výpravu“, jak říká. Možná do Alzy pro nějaké speciální součástky. Nebo se najde nějaká ekonomicko-kryptoměnová přednáška? Plánovat se nedá, protože do poslední chvíle nevím, jestli se bude cítit dostatečně odpočatý, aby byl ochoten vyrazit. Snad to vyjde.