Můj proces smiřování se s Markovou "jinakostí" byl nejbolestivější v době, kdy začalo být opravdu zřejmé, že jeho cesta se bude ubírat jinudy, než jsem tehdy vnímala jako obvyklé. Přiznávám, že jsem chtěla, aby vystudoval minimálně střední školu, aby měl kamarády, aby si časem našel partnerku a měl vlastní rodinu... aby měl šťastný život v podobě, jak jsem si tehdy šťastný život představovala. Od první diagnózy jsem se držela naděje, že se něco zásadně změní a Marek se zařadí mezi "normální".
Zhruba před šesti roky jsem narazila na nereálnost mých představ. Nejdřív to bolelo. Pak přišly obavy a nakonec jsem si uvědomila, že to nemusí být špatně. Změnila jsem svůj úhel pohledu a začala se učit dávat Markovi důvěru, že on ví, umí a dokáže.
Jaká bude Markova budoucnost vůbec netuším, ale vím, že jeho schopnosti jsou natolik dobré, aby zvládl vše, co mu život přinese.
Dokud budeme spolu, tak mu budu pomáhat, aby vše potřebné zvládal sám a mohla jsem z jeho života malými krůčky odejít tak, aby mě nepotřeboval. A tak mohl být náš společný čas příjemným bonusem a nikoli nutnou závislostí.
... Takové "jiné" rodičovství, které už za pár dní bude trvat 23 let