„Sedni si, prosím tě“ je moje častá prosba adresovaná mému synovi, když okolo mě zamyšleně rázuje po místnosti.
Vzpomínám, jak na prvním stupni základní školy jsem večeře vařila zatímco on prolézal opičí dráhu: Vylezl na křeslo - přelezl po opěradle kanape – hup na druhé křeslo – přeběhl po koberci. A hurá další kolečko: křeslo – kanape – křeslo – koberec. A znovu… Kdybych se snažila sledovat jeho počínání, tak bych za chvíli byla jako divák na tenise, se zamotanou hlavou, namoženým krkem a možná lehkou nauzeou. Věděla jsem, že se potřebuje pohybovat. Byla v tom radostná energie a ode mě nic nepotřeboval. Zajistila jsem proto bezpečí, obalila ostré rohy nábytku a odcházela do kuchyně vařit. Volný prostor mu poskytli i ostatní členové domácnosti, včetně morčete, které zalezlo do svého domečku. Tahle forma chození je poměrně snesitelná. Horší je, pokud se do pohybu promítá nervozita.
Asi všichni známe scénu z filmu Marečku, podejte mi pero, kdy Pavel Vondruška dokáže vyprávět o rozdílu poloměrů až teprve, když u toho chodí. To je ono. Na druhém stupni Markovi významně pomáhalo ve formulaci vět to, že chodil. Čím těžší téma chtěl sdělit, tím energetičtěji potřeboval chodit. Pro pozorovatele to může vypadat legrační, ale fakt vyčerpávající je to pro zúčastněného. Když se s někým bavím, tak na něj totiž koukám. Navíc se Markovo chození při projevu zkombinovalo s jeho nutkavou potřebou dodržování principu, který si kdovíproč vytvořil už jako malý, a to obcházet nábytek s minimálním zachováním bezpečnostní mezery, takže jeho trasa pečlivě kopírovala všechny zákruty nábytku. Někdy se na cestě vyskytlo i něco méně stabilního, například dříve pohozená bačkora.
...
Jak se zvyšuje jeho zaujatost popisovaným příběhem, roste i jeho rychlost chození a já vidím, jak se vzdálenost mezi rohy nábytku povážlivě zmenšuje a trnu, zda rychlé překročení pohozené bačkory popatnácté bude úspěšné.
Bez ohledu na zajímavost příběhu se moje pozornost upíná na vroucí přání, ať se ten koloběh hlavně už zastaví. Uvnitř křičím „Už dost. Prosím tě, zastav se“. Chci být trpělivou matkou a vím, jak je sdělení příběhu pro mého syna důležité a že mu chození pomáhá ve formulaci myšlenek. Tak se to snažím vydržet. V mojí hlavě se ke sledování průběhu Markovy trasy přidává snaha o potlačení spontánní reakce zasáhnout a koloběh zastavit. Držím se, abych to vydržela. Stojí mě to fakt spousta energie.
V mojí mozkové kapacitě zbývá opravdu málo prostoru na sledování vlákna příběhu a pokud navíc přijde kontrolní otázka nebo návaznost na část, kdy jsem plnou pozornost věnovala, zda zvládne vytočit ostrou zatáčku okolo vázy s kytkou, tak jsem v háji.
Vyprávění se dostalo do zdárného konce. Jo, tentokrát je to dobré. Oba jsme to zvládli. Marek pověděl, co chtěl říct. Já zvládla usledovat vyprávěný příběh. Kytka zůstala ve váze a bačkory se do cesty nepřipletly. Můj syn spokojeně odbíhá do svého pokoje a energie má na rozdávání. Já jsem ale jako bych právě uklidila minimálně celý byt, včetně oken.
...
No, přiznávám, že trošku zveličuji. Pokud se jedná opravdu o vyprávění příběhu, tak to bývá trošku lehčí. Ale pokud je třeba něco domluvit, identifikovat okolnosti, případně i návrh postupu, který se Markovi úplně nelíbí, tak je to o výdeji energie srovnatelném s úklidem zaprášené půdy.
Teď je Markovi téměř 20 let a situace je kapku lepší. Možná i trochu zmoudřel a asi i zlenivěl. Nicméně rázování v různých formách propadá několikrát denně. Když ho ale požádám, aby se posadil, tak většinou vyhoví.
Jako zásadní vedoucí ke zlepšení vnímám to, kdy jsem přestala trpělivě snášel svůj vnitřní boj a vysvětlila jsem, co mi jeho chození způsobuje.