V noci byla průtrž mračen. Lilo jako z konve, proudy vody se valily po silnici. Ráno skládám prádlo a hromádku jdu uklidit rovnou do skříně. V pokoji, na kraji zorného pole zaznamenám něco špatně. Na stropě je mokrý flek. A vedle další. A ještě jeden. Sakra. Problém.
Když se stane něco s domem, tak to mám zařazeno jako hořák. Katastrofa, něco je špatně se střechou. Musím to zkontrolovat. Chtěla jsem vařit. Marek si chtěl probrat bitcoinovou strategii...Vše odkládám na později. Tohle je průšvih.
Odklápím půdní skládací schodiště a vyvalí se na mě prach. Lezu na půdu, abych situaci zmapovala. Na podlaze leží zbytky zateplení. Je to tak 15 let, co jsme na půdu dali s bývalým manželem vatu. Nášlapné plochy jsme nezrealizovali a tak se musí chodit po vatě. Na používaných místech je sešlapaná už jenom na několik centimetrů. Místy už je daná stranou. V poničení vaty nám významně pomohla kuna. Naše půda pro ni byla strategickým místem, pohodlí pro rodinku a u sousedky slepice s vajíčky.
Místa dopadu vody do vaty jsou zřejmé, ale kudy to protéklo? Odklízím nacucanou vatu a při prvním hrábnutí do zaprášené vaty se rozkašlu a tak využívám respirátoru z covidových zásob. Všude se víří prach a drobné částečky z vaty. Fakt to kouše.
Po několika naplněných pytlích poničené zaprášené vaty odkrývám mokré fleky na podlaze. Ale kudy to teklo? Mapuji trámy a latě. Už svítí sluníčko, tak rychle usychají. Nacházím ty navlhlé, odhaduji cestu, kudy voda tekla a nafocuji pro opraváře. Dcera opatrně nakukuje, jestli může nějak pomoct. Dostává úkol donést velké nádoby pro případ dalšího deště. Jak zabránit, aby při případné průtrži voda po trámech stékala a nasměrovat ji do připravených nádob, radí kamarád. Fakt už docela nemůžu. Kouše mě snad celé tělo a ztrácím balanc na žebříku.
„Potřebuju na záchod“, dozvídám se od Marka. Znamená to, že potřebuje projít po chodbě, na které přistály nánosy prachu usazené na stropní schodiště. A dostat se do koupelny.
„To teď nejde. Musíš to vydržet.“ A těžce narážím.
„To teda nemůžu. To, co děláš ty, se může odložit. Že potřebuju na záchod se odložit nedá“.
A pak se to strhlo. Jakoby se potkaly dvě malé děti. To moje unavené, naštvané, které kouše celé tělo a to Markovo s naléhavou potřebou.
Nevím, jaké přesně věty padly, ale rozumu a ohleduplnosti tam bylo pomálu. Možná o kousek dřív se uklidním já, ale rychle zajistit podmínky takové, aby si Marek mohl v klidu a čistotě projít svým rituálem mytí, nedokážu. I on se uklidní a zvládne ještě vydržet.
Urychleně dokončuji zabezpečení proti eventuální další průtrži a vytírám chodbu.
„Už můžeš, Marku“, hlásím po půl hodině a za další půl hodiny jsem i já ve sprše.
Pak se s Markem sejdeme. Oba nás to mrzí. Pokouším se vysvětlit. „Víš, Marku, když se stane něco na domě, tak je to pro mě jako bych hasila požár a ty jsi za mnou přišel s požadavkem, který jsem neměla kapacitu řešit.“
„Mě zase naštvalo, že jsem přišel se stížností a ty jsi jí nevěnovala vůbec žádnou pozornost“.
Vysvětluji, že pro mě to bylo takto urgentní, protože trámy rychle zasychaly a později by nebylo možné zmapovat, kudy voda tekla. „Aha, to mě nenapadlo, že to je takhle urgentní. Bral jsem to jako křivdu, že se věnuješ něčemu, co se dá dělat i později, protože teď neprší“.
Včera byl kultivovaným obchodníkem, který sjednal organizačně i technicky složitý obchod bitcoinů. Byla jsem u toho, dělala jsem mu taxikáře a zvládl to bravurně, bez mojí pomoci.
A dnes se dostal do situace, kdy si neuměl poradit se špinavou podlahou. „Jak jsem byl naštvaný, že mi křivdíš, tak mě vůbec nenapadlo, že bych tu špinavou podlahu mohl přejít v bačkorách a pak si je sundat.“
Věřím v Markovy schopnosti a dovednost být svébytným dospělým a už se mi dostávají i důkazy. A pak se stane něco, kdy přistanu na tvrdou zem a uvědomím si, jak pořád ještě daleko k plné samostatnosti Marek má. Zvládneme to?
...A to jsem si chtěla upéct borůvkový koláč.