Jaký obsah pro vás skrývá slovo DŮVĚRA?
Pokud koukneme na definice, tak najdeme - ochota jedné osoby spoléhat na osobu druhou bez možnosti bezpečně vědět, jak dopadne budoucí výsledek nebo - sázka na nejisté chování a jednání druhých.
Za sebe vnímám "průvodcování" svých dětí především jako určitou formu pohotovosti být dítěti k dispozici ale přitom se jim nenabízet předem. Nechat je, aby se samy rozhodly, jak danou věc chtějí řešit, a i si samy uvědomily, zda by se jim moje pomoc šikla a podle vlastního uvážení mě požádaly.
Ve svém přístupu dávám dětem především
• Důvěru v kompetentnost - Dovolit dítěti, aby o sobě samo rozhodovalo
• Důvěru ve schopnosti - Dovolit dítěti, aby se mu i něco nepodařilo, a tak se učilo
• Důvěru ve správné načasování - Dovolit dítěti, aby si drželo svoje tempo a danou věc udělalo pro něj v nejlepší dobu.
Vzájemná důvěra je o obou stranách, a proto se snažím chovat tak, aby mi děti důvěřovat mohly:
• Když je něco pro ně důležité, tak to neznevažuji a nezlehčuji
• Když mě o pomoc požádají, tak ji opravdu dostanou
• Když si chtějí povídat, tak si povídat jdeme
• Když chtějí moji pozornost, tak jim jí poskytnu
... V míře, kterou jsem schopna poskytnout / V rozsahu, který je pro mě v pořádku. A pokud nemohu, tak se dozví, kdy pro ně čas budu mít a to se pak snažím dodržet.
Líbí se mi označení „umění vzbudit důvěru“, které je postavené na schopnosti pochopit druhé – jejich potřeby a je samotné.
Pro sebe jsem si vytvořila metaforu, že se jako rodič dívám, na jaké loďce moje dítě pluje. Nikoli, na jaké bych ráda, aby moje dítě životem plulo, jaké bych chtěla, aby měla loďka vybavení, či o jak kvalitní škuner se má jednat. Ale snažím se poctivě poznávat, jaké opravdu loďky mých dětí jsou. Jaké mají limity a omezení a také kvality a výjimečnosti.
Pro sebe jsem si vytvořila metaforu, že se jako rodič dívám, na jaké loďce moje dítě pluje. Nikoli, na jaké bych ráda, aby moje dítě životem plulo, jaké bych chtěla, aby měla loďka vybavení, či o jak kvalitní škuner se má jednat. Ale snažím se poctivě poznávat, jaké opravdu loďky mých dětí jsou. Jaké mají limity a omezení a také kvality a výjimečnosti.
Loďku svého syna vnímám jako prám, protože je stále málo viditelná a tak mi nezbývá než v její pevnost prostě věřit. Dát mu důvěru a dívat se, jak popluje.
Občas mě překvapí. Například když se rozhodl, že ke studiu střední školy se vracet nebude, což pro mě stále je spojeno s obavami o jeho budoucnost a on mě s vnitřní jistotou a klidem uklidňuje: “Maminko, já samozřejmě taky nevím, jak se nám bude dařit v budoucnu, ale proč bychom si obavami kazili, to hezké, co máme teď?“