Je to 10 měsíců, co jsem se odhodlala vyřadit antidepresiva, které byly mojí berličkou, jak se proplazit životem předchozích zhruba osm let a zabraňovaly projevům deprese především v podobě až paralytické bezmoci dělat cokoli.
V létě jsem si myslela, že už mám vyhráno a už se s nemocí nikdy neuvidím. Poslední dny jsem si ale připadala hodně unavená. Hledala jsem důvod v nějaké viróze, ale bylo to takové neurčité. A když se projevilo takovou silou, že jsem z obchodu téměř nemohla dojít domu a cítila jsem obrovskou chuť sednout si na obrubník a stočit se do hromádky, tak mi došlo, že se jedná o reziduum deprese.
Je to jako by najednou můj mozek fungoval přes „záclonu“, z jakéhosi odstupu se snažil pochopit, co se po něm chce, a hlavně velká část jeho kapacity byla vyděšená, s touhou se skrýt, prchnout.
Je to takový vícekolový boj v ringu, který ale začíná nepozorovaně, bez toho, že by začátek někdo odpískal.
Třeba si takhle sedím v kanceláři, kde kolegové probírají pracovní záležitosti. Běžně se do diskuse ráda přidávám. Když se ale objeví „záclona“, tak přestávám stíhat sledovat nit konverzace, protože moji pozornost strhává, že kolegyně mluví moc nahlas. Na základě nevinného spojení několika řečených slov se mi vybavuje zážitek, který mi vhání slzy do očí. Připadám si hloupá, vyřazená, nepatřičně a nejraději bych se rozplynula židli do opěradla.
Naštěstí už mám uvnitř v sobě svého bojovníka v ringu a ten aktivuje moje nohy, odcházím a při vytržení ze zamrznutí se uvědomuji, že to byla „záclona“ a reálně je všechno v pořádku. Během několika minut je moje hlava rozjasněna a schopna fungovat, jak jsem zvyklá.
Pevně doufám, že tohle už je poslední pozůstatek snad už opravdu překonané nemoci a s podzimem odezní.
... Už aby byla zima.